Za Wotanovu slávu!
„Proč se toho lekáš? Ale s člověkem je to jako se stromem. Čím víc chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny do země dolů, do temna, do hlubin, do zla.“
Friedrich Nietzsche – Tak pravil Zarathustra
Kalokagathia – Klíč k moudrosti a síle
V kulturách celé řady starověkých národů hrál určitou úlohu sport (resp. pohybové činnosti, které dnes jako sport chápeme). Sportovali dávní Sumerové, Egypťané, Chetité, Číňané a mnoho dalších národů, avšak nikde sport nedosáhl tak úžasného rozvoje a masové popularity jako v antickém Řecku, kde nepředstavoval jen nějakou okrajovou záležitost. Řekové sport zahrnuli do své kultury tak jako žádný jiný národ tehdejší doby. Rozšířili množství sportovních disciplín, zabývali se tréninkovými metodami a pořádali různé hry (spjaté s pohanskými náboženskými slavnostmi).
Úspěšní sportovci, zejména vítězové olympijských her, se v řecké společnosti těšili obrovské úctě. Například olympijský vítěz zaujímal ve společenském žebříčku stejnou příčku jako slavný a úspěšný vojevůdce.
Úvahami o sportu a tělesném pohybu se zabývali i tak proslulí filosofové jako Platón (zaznamenával tréninkové metody boxerů) či Aristotelés (sepisoval seznamy vítězů olympijských a pythických her).
Sport (a zájem o něj) byl zkrátka nedílnou součástí každodenního života dávných Řeků.
Vlk šedozraký
Vánicí zuřivou bloudil osamělý
zraku vlk šedého. Krokem šel pomalým,
smečku, již neztratil, hledal, kde dalo se.
Každým na pouti dnem naděje pozbýval,
hlavu k zemi klonil, lovců už nebál se.
Přijal by od nich šíp, rád by se v odrazu
čepelí zahlédl ostrých a studených.
Sudbu mu jinakou osud však připravil,
do želez když padl a nohou zraněnou
život se vzdaloval, smrt za ním nepřišla.
Okovů svíravost padla před odvahou
dívky zlatých vlasů, která se divoké
nezalekla šelmy. Otevřela pouta
v bílé tmě vlk zmizel. Stopy zavál rudé
čistý sněhový plášť krajinu halící
v krajkový závoj vzhledu kouzelného.
V kruhu se otočil den s nocí studenou,
táhl se pomalu vlk sudbou hnaný.
Křehl, v sníh bořil se mrazem bičovaný,
slábl a hladověl, spočinout nebylo
nikdy tak obtížné. Choulil se, odcházel,
duchové zvali ho do vlastní krajiny,
však jejich balady krásný zpěv přehlušil.
Šedivé otevřel oko ušlechtilé,
procitl ze snových říší čarodějných.
Smečka nepočetná kolem něj číhala,
kořisti lovu se nepodobal její
vzhled ani pevný krok, natož pak úmysl.
Blesky ledovými samotář štvaný
smečkou byl přizvaný k pouti a společným
lovům a přátelství. Vyšel s ní vánicí,
hravý byl jeho skok. Rodiny vážil si
nové tak oddaně, věrně ji zaplatil,
proléval za ni krev, díl měl spravedlivý
z kořisti lovené. Samotářem nebyl
pro všechny dny další. Usmálo se slunce.
Mohyla sněhová tak zela prázdnotou.
Ruthar, podzim 2018
Tabu
Když „je něco tabu“ znamená to jednoduše, že se o tom nemluví, není tomu věnována pozornost. Ale v době, kdy mají média velkou sílu zaměřit se na určité téma a věnovat mu pozornost opravdu vytrvale a silně, leccos přestává být tabu. Aktivisté ze všech možných skupin společnosti se každou chvíli snaží něco odtabuizovat. Do myslí většiny lidí se snadno dostávají určité typy myšlenek, jež mají tendenci být považovány za správné, aniž by prošly kritickým hodnocením. Jednou z nich je i představa týkající se detabuizace. Tato představa říká: „Není dobře, když je něco tabu.“
Ve skutečnosti však některá témata tabu jednoduše být mají, přičemž je jejich tabuizace dána vývojem společnosti Číst dále