Za Wotanovu slávu!

„Proč se toho lekáš? Ale s člověkem je to jako se stromem. Čím víc chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny do země dolů, do temna, do hlubin, do zla.“

Friedrich Nietzsche – Tak pravil Zarathustra


Kalokagathia – Klíč k moudrosti a síle

     V kulturách celé řady starověkých národů hrál určitou úlohu sport (resp. pohybové činnosti, které dnes jako sport chápeme). Sportovali dávní Sumerové, Egypťané, Chetité, Číňané a mnoho dalších národů, avšak nikde sport nedosáhl tak úžasného rozvoje a masové popularity jako v antickém Řecku, kde nepředstavoval jen nějakou okrajovou záležitost. Řekové sport zahrnuli do své kultury tak jako žádný jiný národ tehdejší doby. Rozšířili množství sportovních disciplín, zabývali se tréninkovými metodami a pořádali různé hry (spjaté s pohanskými náboženskými slavnostmi).

Odpočívající boxer. Bronzová socha v nadživotní velikosti od athénského sochaře Apollónia z 1. století před n. l. (Národní muzeum v Římě)

     Úspěšní sportovci, zejména vítězové olympijských her, se v řecké společnosti těšili obrovské úctě. Například olympijský vítěz zaujímal ve společenském žebříčku stejnou příčku jako slavný a úspěšný vojevůdce.

     Úvahami o sportu a tělesném pohybu se zabývali i tak proslulí filosofové jako Platón (zaznamenával tréninkové metody boxerů) či Aristotelés (sepisoval seznamy vítězů olympijských a pythických her).
Sport (a zájem o něj) byl zkrátka nedílnou součástí každodenního života dávných Řeků.

Číst dále

Vlk šedozraký

Vánicí zuřivou         bloudil osamělý
zraku vlk šedého.         Krokem šel pomalým,
smečku, již neztratil,         hledal, kde dalo se.
Každým na pouti dnem         naděje pozbýval,
hlavu k zemi klonil,         lovců už nebál se.
Přijal by od nich šíp,         rád by se v odrazu
čepelí zahlédl         ostrých a studených.
Sudbu mu jinakou         osud však připravil,
do želez když padl         a nohou zraněnou
život se vzdaloval,         smrt za ním nepřišla.
Okovů svíravost         padla před odvahou
dívky zlatých vlasů,         která se divoké
nezalekla šelmy.         Otevřela pouta
v bílé tmě vlk zmizel.         Stopy zavál rudé
čistý sněhový plášť         krajinu halící
v krajkový závoj         vzhledu kouzelného.
V kruhu se otočil         den s nocí studenou,
táhl se pomalu         vlk sudbou hnaný.
Křehl, v sníh bořil se         mrazem bičovaný,
slábl a hladověl,         spočinout nebylo
nikdy tak obtížné.         Choulil se, odcházel,
duchové zvali ho         do vlastní krajiny,
však jejich balady         krásný zpěv přehlušil.
Šedivé otevřel         oko ušlechtilé,
procitl ze snových         říší čarodějných.
Smečka nepočetná         kolem něj číhala,
kořisti lovu se         nepodobal její
vzhled ani pevný krok,         natož pak úmysl.
Blesky ledovými         samotář štvaný
smečkou byl přizvaný         k pouti a společným
lovům a přátelství.         Vyšel s ní vánicí,
hravý byl jeho skok.         Rodiny vážil si
nové tak oddaně,         věrně ji zaplatil,
proléval za ni krev,         díl měl spravedlivý
z kořisti lovené.         Samotářem nebyl
pro všechny dny další.         Usmálo se slunce.
Mohyla sněhová         tak zela prázdnotou.

 

Ruthar, podzim 2018

Tabu

    Když „je něco tabu“ znamená to jednoduše, že se o tom nemluví, není tomu věnována pozornost. Ale v době, kdy mají média velkou sílu zaměřit se na určité téma a věnovat mu pozornost opravdu vytrvale a silně, leccos přestává být tabu. Aktivisté ze všech možných skupin společnosti se každou chvíli snaží něco odtabuizovat. Do myslí většiny lidí se snadno dostávají určité typy myšlenek, jež mají tendenci být považovány za správné, aniž by prošly kritickým hodnocením. Jednou z nich je i představa týkající se detabuizace. Tato představa říká: „Není dobře, když je něco tabu.

     Ve skutečnosti však některá témata tabu jednoduše být mají, přičemž je jejich tabuizace dána vývojem společnosti Číst dále

Více