Za Wotanovu slávu!

Rozhovor pro Pohanský kruh

V roce 2020 jsem poskytl rozhovor Pohanskému kruhu a jejich internetovým stránkám. Rozhovor byl uveden zde:
https://pohanskykruh.wordpress.com/2020/12/09/rozhovor-s-rutharem/

Nyní jej – s laskavým dovolením jeho autora Wolfa – zveřejňuji i na svých stránkách:

V našem pravidelně nepravidelném seriálu o umělcích inspirovaných pohanstvím si dnes vyzpovídáme (ovšem ve zcela nekřesťanském duchu) Ruthara ze Svatoboru, s jehož tvorbou článkovou jsme se na našich stránkách již mohli několikrát setkat. Rutharovy zájmy však zahrnují více aktivit a my si je všechny projdeme právě v této době, kdy nedávno zrealizoval své další album „Duchové pamatují“ a vydal novou knihu povídek „Pod korunami borovic“.

Wolf

HUDBA: V tónech Svatoboru

Tvůj hudební projekt se jmenuje Svatobor. Představ nám prosím blíže jeho historii.

První album (Mirihwidu) jsem vytvořil někdy v průběhu první poloviny roku 2014. Pak už jsem se jen snažil kontinuálně dále skládat a pokračovat v procesu hudební tvorby, takže pokaždé, když se nashromáždilo větší množství hotových skladeb, udělal jsem z toho nové album, kterých je nyní už deset. Některá jsou na množství skladeb bohatší, jiná mají skladby třeba jen čtyři – o to jsou však jednotnější a působivější, pokud jde o atmosféru.  

Ve Svatoboru lze slyšet vedle metalu i zmíněné vlivy ambientu či folku. Každé z Tvých aktuálně desíti alb se trochu odlišuje. Kladeš si jimi za cíl vyvolat v posluchačích určité rozdílné nálady?

Svým způsobem se to tak dá říct, ale ne od každé skladby se to dá čekat. Některé se k tomu hodí více než jiné. Vždy jsem se snažil, aby mé skladby dokázaly posluchače nějak pohltit (přímo či podprahově). Ukázkové mi v tomto ohledu připadají například skladby Rún, Wogastisburg, Oběť vlkům, Hluboký les či Posvátný háj. U skladeb s vokály je pak samozřejmě důležitý také text. Tam bych si ale ani tak moc nekladl za cíl vyvolávat přímo nějaké nálady, byť i to se s tím nese. To jsou skladby, k nimž mě často inspiruje nějaký zážitek, prožitek či soubor informací získaných četbou. To se pak snažím skladbou zase předat dál. Nastínit, odkázat, nechat posluchače o tom rozjímat. Například text skladby Vlk/Dáos/Dhaunos vznikl v době, kdy jsem četl knihu Od Zalmoxida k Čingischánovi, jejímž autorem je Mircea Eliade. První kapitola v ní se nazývá Dákové a vlci a zabývá se kromě jiného také fenoménem rituálních přeměn člověka v šelmu.

Jak ses vlastně dostal k hudbě? Ve Svatoboru skládáš vše sám, to už předpokládá nějakou hudební průpravu.

Řadu let jsem chodil na klavír. U něj se mi skládá celkem dobře. Jinak na něj ale v posledních letech příliš nehraji. Kromě toho se občas pokouším rozvíjet své dovednosti ve hře na irskou flétnou, ale to jen tak okrajově. Jak už jsem zmínil, více se věnuji skládání, kde tu klavírní průpravu celkem využiji vzhledem k tomu, že hudbu pak dělám vlastně pomocí kláves u počítače.   

INTERNET: Nemírova studnice a Youtube

Co Tě vedlo k tomu založit si svůj web, kde prezentuješ své názory a myšlenky?

Chtěl jsem si vytvořit nějaký prostor, kde bych mohl shromažďovat a prezentovat své úvahy, eseje, články, básně a umění obecně. Slovo studnice to naprosto ideálně vystihuje. 

Kdo je vlastně ten tajemný Nemír?

To byla tehdy původní přezdívka, s níž jsem začínal tvořit. Tak jako mělo něco evokovat slovo studnice, bylo i účelem jména Nemír nastínit něco z podstaty webu, dalo by se říct spíše z podstaty ducha webu. Já jsem to jméno kdysi objevil na internetu v nějakém kalendáři. Zaujalo mě, že v něm zaznívá určitá negace míru, ale zároveň nepředstavuje přímo válku. Jednoduše si drží odstup a určitý nadhled. Nese v sobě takový protipól vůči tomu, s čím se reálně můžeme často setkávat, když se přebíhá z jednoho davu do druhého, od jednoho přesvědčení k druhému, aniž by došlo k nějakému hlubšímu vhledu ze vzdálenější perspektivy, což může znít jako oxymóron, ale ve skutečnosti to tak patrně není. Jméno Nemír vyjadřovalo skvěle tu skepsi vůči tomu fenoménu, kdy je někdo schopen až příliš snadno propadat konvenčním přesvědčením a jejich horlivé propagaci, stejně tak jako odtažitost k jevu, kdy někteří nadšeně prohlašují, že jim ten a ten (či to a ono) otevřel oči a ukázal jim správnou cestu, aniž by si uvědomovali, že to jediné, co ve skutečnosti udělali, bylo to, že ze stáda, jehož byli součástí, obrátili svou pozornost k jinému pastýři, jenž je sice vede jinudy a jinak, ale pořád ve stádu. 

Vedle Nemírovy studnice provozuješ na Youtube svůj kanál Svatobor. Nejprve jsi na něm prezentoval skladby svého projektu, postupně se jeho zaměření rozšířilo. Řekni nám k němu něco. 

Ano, původně jsem měl na svém kanále pouze vlastní hudbu, později jsem však začal přidávat různé překlady. Na YouTube jsem tehdy, myslím, že to bylo v roce 2015, zaregistroval kanál Varga Vikernese. V té době už jsem měl přečtenou většinu překladů, které jsi dělal Ty. Mimochodem, skvělá práce, za níž jsem Ti vděčný (tak jako jistě celá řada dalších čtenářů). Napadlo mě, že bych mohl ta Vargova videa překládat – měl jsem o ty myšlenky zájem a zároveň jsem si tak mohl procvičovat angličtinu -, ale zprvu jsem nevěděl, že se to dá celkem dobře dělat na YouTube, takže jsem ta první přeložil formou přepisů, které jsem pak umístil na svůj web. Později jsem tu funkci na YouTube objevil a začal Vargova videa přenahrávat na svůj kanál, kde jsem k nim dělat překlady. Tehdy Varg neměl povoleno vkládání příspěvků přímo na svém kanále. To jeho kanál umožňoval až později, takže asi po dvou letech překládání, nedlouho po tom, co jsem zjistil, že už je to možné, jsem všechny titulky přidal přímo k videím na jeho kanál. Za ty dva roky jsem otitulkoval asi 150 Vargových videí. Nevěnoval jsem se však jenom tomu. Přeložil jsem také několik videí od jeho partnerky Marie Cachet. Kromě toho jsem občas udělal i nějaké překlady ke skladbám různých (většinou metalových a pohansky orientovaných) kapel. Po celou dobu jsem kanál využíval samozřejmě i pro vlastní tvorbu, nahrával na něj nová alba i řadu textových videí se svými úvahami a myšlenkami.  

KNIHY: Od článků ke knihám

Zatímco Tvé články na webu se týkají reality, obě Tvé knihy jsou fikce. Jako první vyšla roku 2017 sbírka poezie Pohanskou krajinou. Jak se to tak stane, že si člověk vydá knížku básniček?

Vydat knížku pro mě představovalo něco, co jsem chtěl uskutečnit tak nějak vždycky. Vůbec nedokážu určit, kdy se ta touha objevila poprvé. Snad někdy na základní škole, takže jsem počítal poměrně dlouho s tím, že snad časem něco vydám. Sbírka Pohanskou krajinou pak vznikla z velké části z toho důvodu, že jsem si chtěl udělat obrázek o tom, co to všechno obnáší, když chce člověk knihu vydat. Zajímalo mě, jak dlouho to trvá, jak je to náročné, kolik věcí se kolem toho musí zařídit a tak podobně.

Tvoje nová kniha Pod korunami borovic, kterou jsi vydal letos, se podobá Tvé hudbě v tom, že každá povídka se odlišuje stejně jako alba Svatoboru. Je to dáno tím, že podobně jako alba vznikaly v delším časovém období?

Pravděpodobně není. Ty povídky vznikaly, tuším, v průběhu jednoho roku. Skutečnost, že každá působí jiným dojmem a je napsána odlišně, je dána tím, že mě tento přístup, kdy jsem volil různé styly, bavil. Řekl bych ale, že obecně je kniha poměrně konzistentní, pokud jde o její atmosféru, podobně jako je tomu u mých hudebních alb.  

Ve sbírce povídek je i několik Tvých ilustrací. Zabýváš se tedy i malováním?

Velmi zřídka. Zatímco hudbě a psaní se snažím věnovat soustavně či průběžně, malování a kreslení je něco, k čemu se uchýlím spíše nárazově. Několik měsíců to jde úplně mimo mě, pak se tomu věnuji třeba několik dní. Následně se zase odmlčím.

DUCHOVNO: Vstříc pohanství

Tvými aktivitami se jako zlatá nit line pohanství, které lze vnímat jako stmelující téma Tvé celé tvorby. Jaká byla Tvá duchovní cesta?

Myslím, že na duchovní cestě jsem byl odjakživa. Tím mám na mysli to, že nepatřím mezi ty, kteří se začnou těmito tématy zabývat až někdy v průběhu života, když jimi třeba něco otřese (někdy mi připadá, že spousta dnešních duchovních učitelů, jak se jim mnohdy říká, totiž přesně takový příběh o své cestě vyprávějí). Do jisté míry tento fenomén sice sehrává důležitou úlohu, ale i tak je lepší zůstat obezřetný. Někdy to na mě totiž působí dojmem, že člověk, který se dá na duchovní cestu a začne se těmito věcmi zabývat třeba ve třiceti, čtyřiceti, padesáti letech nebo později, má obvykle tendenci spíše nasát nějaké duchovní poznání někoho jiného (resp. nalít si z poháru poznání nějakého nábožensko-filosofického komplexu a podobně). Pak často nově poznanou „pravdu“ považuje za jedinou pravdu, zachází s ní dogmaticky a nedělá mu problémy považovat se za jedince, který prozřel. Jsem poměrně skeptický k tomuto přístupu k duchovnu.

Osobně jsem třeba o smrti, posmrtném životě, vesmíru a tak podobně hodně přemítal už jako dítě. Zároveň jsem si všímal, že to ostatní příliš nedělají. Ne že by jim to bylo úplně cizí, občas o tom uvažuje asi každý, ale mně o tom nestačilo přemýšlet jen povrchně a dělat povrchní závěry. Nemohl jsem prostě jen tak mávnout rukou a prohlásit, že nemá cenu se tím blíže zabývat, jelikož odpověď na to nikdy nezjistím. Člověk, který se v naší zemi, začne zabývat duchovními věcmi primárně narazí na křesťanství. Také jsem o něm hodně rozjímal. Tehdy ne z perspektivy pohana, takže jsem toto náboženství posuzoval spíše z pohledu vlastního přesvědčení. U křesťanství jsem byl hlavně v rozporu s tím, že jsem nevěřil v rozdělení světa na dobro a zlo. Jistě, mám svou představu o tom, co je dobré a k čemu je ideální směřovat, stejně tak jako mám představu o tom, co není ideální následovat, ale nikdy to nezaměňuji za nějaké čisté esence dobra a zla. Podobně jsem nikdy nevěřil v hřích (v takovém tom náboženském dogmatickém slova smyslu), neboť to, co je považováno za hřích, si často dané kultury a společnosti definují samy. Od nich to vzešlo, a proto se představa o tom, co je a co není hřích, v různých koutech světa vzájemně odlišuje. Když tedy uvádím, že jsem nikdy nevěřil v hřích, myslím to tak, že nevěřím v nějakou čirou objektivní definici duchovní podstaty, jež prostupuje veškerou přírodou, světem či vesmírem a nějaké činy a druhy chování takto jednoznačně a dogmaticky charakterizuje. Navíc jsem si postupem času uvědomil, že u náboženstvích, jako je křesťanství (ovšem ono by se to dalo prohlásit asi o jakýchkoli náboženských spolcích, včetně některých pohanských), neustále visí ve vzduchu dogmatičnost. Tam ve skutečnosti nedochází k dialogu poznávajícího s poznávajícím, ale k dialogu toho, kdo je na správné cestě, s tím, kdo není. 

Jako malému dítěti se mi hodně líbily řecké mýty, později i ty severské a další evropské. Hodně mnou rezonovaly, ale až o řadu let později jsem se k nim začal vracet s tím, že bych jim měl věnovat mnohem důkladnější pozornost a zabývat se jimi detailněji. Někdy v té době jsem se začal považovat za pohana. 

Můžeš své pohanské vyznání trochu charakterizovat a považuješ se za praktikujícího pohana?

Pohanství je pro mě z části otázka vlastní perspektivy a chápání světa a přírody v určitém kontextu, z části o duchovní prožitcích (každodenní i té vzácnější povahy). Je pro mě neuvěřitelnou studnicí inspirace, možností, zajímavostí a moudrosti.

Sám sice občas vykonám nějaký duchovní obřad, ale nějakých kolektivních akcí se v tomto ohledu neúčastním. Pokud to i tak zapadá do definice pojmu praktikující pohan, pak se za něj asi považuji.  

V čem si myslíš, že spočívá význam pohanství pro soudobého člověka?

Toto je zcela zásadní a veledůležitá otázka. Asi proto ve veřejném prostoru a v médiích vůbec nezaznívá.

Náboženství obecně je tak obrovský fenomén, že je o jeho významu (tj. i o významu pohanství) pro člověka a pro lidská společenství možno napsat bezpočet knih. Je evidentní, že pro dávné lidi mělo nějaký duchovní podtext takřka všechno, co dělali. Ve všem se odrážely mýty. Proces stavby domu připomínal původní kosmogonický mýtus o stvoření světa. Medicinmani a šamani vyprávěli kosmogonické mýty nemocným, aby je uzdravili. Náboženství zkrátka prostupovalo celým životem jedince. Nebyla to nějaká občasná aktivita.

Význam pohanství pro dnešního člověka by jistě mohl být obrovský. Povšimněme si například toho, že se často píše o nárůstu duševních onemocnění v naší společnosti. Někteří lidé tvrdí, že je způsoben moderní dobou, jiní to vyvracejí. Já osobně jsem přesvědčen o tom, že ta moderní doba svou úlohu v tomto problému sehrává značně a souvisí to s celkovou desakralizací přírody, čímž nemám teď přímo na mysli to, že se někde surově vykácí les nebo něco obdobného. Jde o určité odduševnění, totální ztrátu posvátna ve vztahu k čemukoli. Sice jsme svědky rychlého technologického pokroku, vzestupu technologicky vyspělé kultury, dalo by se říct, ale ta kultura duchovní za ní snad už ani nepokulhává, spíše zůstala někde na místě a zdá se, že umírá nebo již dávno zhynula. Světem prostoupily sociální sítě, jež lidem sice nabídly nějaké zajímavé možnosti, ale otázkou je, zdali cena za ně není příliš vysoká a v konečném součtu tyto sítě dlouhodoběji nevytahují z lidstva spíše to horší a dekadentní. Lidé cestují z kontinentu na kontinent za několik hodin, co se stane na jedné straně planety, se dozví celý zbytek světa během okamžiku. Svět se neuvěřitelně zrychlil, skoro všechno je povrchní, krátkodobé, nestabilní. A vzhledem k tomu, že by se v tomto výčtu dalo pokračovat ještě dlouho, je přece zcela evidentní, že to musí mít nějaký dopad na psychiku, obzvlášť v naší kultuře, která je v tomto ohledu velmi oslabená. Křesťanství nejprve zničilo všechny pohanské kulty (nejen) v Evropě, pak si nárokovalo jejich úlohu, ale postupem času se v podstatě samo zdiskreditovalo. Vždyť i řada těch lidí, kteří se někdy v průběhu života „probudí“ a touží si nalít z nějakého poháru vědění, mnohdy inklinuje spíše než ke křesťanství například k buddhismu či jiným neevropským náboženstvím či filosofiím. To ovšem dokazuje, jak povrchní a jednoduché to pro ně je. Nic proti buddhismu, ale je asi poměrně zřejmé, proč jsou tyto nauky pro lidi z naší kultury natolik přitažlivé. Je to vzdálené a vypadá to velmi duchovně. Proč se ale raději nezaměřit na víru pohanských předků? Proč nevěnovat pozornost jí? Asi to vyžaduje více sečtělosti a rozjímání, což znamená přemýšlet o tom pozorněji a déle. A to je něco, čemu současný svět nefandí. Když moudrost, tak hned. V pohanství navíc není žádná ústřední kniha, jež by přesně říkala, co se má dělat a co ne. Není tu dogma.

Přitom je nabíledni, že pohanství disponuje vším, co může člověka nějak povzbudit, dát jeho životu smysl, cíl, moudrost, radost a řadu jiných duchovních prožitků. Doba se v něčem mění, v něčem zase ne. Dávná víra má pořád sílu.

Význam pohanství může být alespoň v tomto ohledu jasný. Původní pohanská náboženství jako by postupem věků vyvstala z přírody tak jako člověk sám. V jistém ohledu je pohanství naší součástí, a tím pádem se zdá být pro duchovní život člověka ideální a vhodné. Tělesným činnostem a činnostem tělesných orgánů prospívá pohyb, čerstvý vzduch, čistá voda. Duchovní složce člověka prospívá, může-li se opřít o nějakou duchovní koncepci, tedy o něco, co nabízí jakési ukotvení (či specifickou vazbu vztahů) ve světě, v životě, v hodnotách, v přírodě, ve společnosti. S pohanstvím jsme stále silně svázáni. Propojuje nás se světem, s přírodou, s dalšími lidmi i se sebou samými. Člověk je uzpůsoben tak, aby v přírodě optimálně fungoval. To platí jak pro jeho tělo, tak pro jeho ducha. Zdravý člověk využívá svých plic, ledvin a dalších orgánů – resp. celého těla – od narození (a vlastně ještě před ním) až do své smrti. Na pohanství lze nahlížet velmi obdobně. Mytické příběhy a bohové, tedy to, co je s pohanstvím neodmyslitelně spjato, přežívají v kolektivním nevědomí v podstatě jako archetypy (ovšem pozor, nelze na ně nahlížet jen jako na pouhé archetypy, mýty takto nelze redukovat do jedné roviny). Bylo by až příliš nadsazené tvrdit něco ve smyslu, že všichni jsou ve skutečnosti stále pohané, neboť jsou těmito archetypy bez ustání ovlivňováni, avšak jádro tohoto tvrzení patrně není zcela beze smyslu a bez opory. Dá se ale předpokládat, že pohanství funguje nejlépe, je-li duchovně praktikováno vědomě (tedy je zvědoměno) a působí-li nejjasněji a nejčistěji, tedy bez nálepek, které se původní symboly a tradice starších náboženství snažily a snaží zakrýt. 

PŘÍTOMNOST A BUDOUCNOST:

Jistě se k Tobě dostávají i nějaké reakce na Tvoji tvorbu. Která Ti udělala největší radost, nebo Tě třeba nejvíc překvapila?

Nejnověji mě překvapila informace od Tebe ohledně toho, že ses dal podruhé do četby povídky Pod korunami borovic. Přece jen je to povídka, která má asi dvě stě stran. Já sám se k dílům, která jsem již přečetl, vracím v podstatě jen velmi ojediněle, takže mě příjemně překvapilo, že má povídka u někoho vyvolala touhu po dalším přečtení.

Vzhledem ke Tvým aktivitám se jedna z posledních otázek sama nabízí. Prozradíš, na čem aktuálně pracuješ?

Nyní pracuji na nové knize, ačkoli mám rozdělanou ještě jednu, kterou bych sice už mohl vydat, ale musím ji ještě vyladit, dodělat finální úpravy.

Jsme spolu v písemném  kontaktu přes 5 let a vždycky mě to zajímalo, aniž jsem se Tě kdy zeptal: Pokud Ti kromě psaní a skládání zbývá ještě nějaký volný čas, jak jej trávíš?

Většinou různými druhy sportů a pohybovými aktivitami. Řekněme, že ideál kalokagathia je velmi cennou součástí dědictví antického Řecka a je dobré snažit se ho držet při životě.

Děkuji Ti za rozhovor, Ruthare. Přeji Ti hodně inspirace ve Tvém tvůrčím konání. Na závěr prosím pár slov na rozloučenou se čtenáři a Tvými příznivci.

Já Ti děkuji za možnost zodpovědět zajímavé otázky a vyjádřit se k některým tématům. Taktéž Ti přeji, aby se Ti dařilo ve Tvých činnostech. Pohanskému kruhu přeji dobré časy, pevnost a soudržnost. Svým čtenářům a posluchačům bych rád vyjádřil velký dík za podporu a přízeň.