Za Wotanovu slávu!

Když si nepřátelé prokazují úctu

Někdy nás – ve starých příbězích – může překvapit, jak spolu v minulosti vzájemně jednali nepřátelé. Často přitom můžeme udiveně pokyvovat hlavami a divit se. Většinou nám totiž připadá neuvěřitelné, že by se v současném světě a v současné době dokázal někdo zachovat tak jako slavní velikáni historie či hrdinové z mýtů.

Naopak se někdy zdá, že moderní výklady historických událostí a činů nebo výklady duchovního světa dávných lidí jsou čím dál tím povrchnější, zkratkovitější a jednodušší. Jako kdyby nedocházelo k prohlubování našeho vědění o daném jevu, ale spíše k trivializaci našeho poznání způsobené takovým výkladem, jenž má být pro moderního člověka co nejsnazší k pochopení.*

Ještě než se dostaneme k samotnému fenoménu týkajícího se vzájemných vztahů nepřátel, je zapotřebí odbočit stranou a opodstatnit význam následujícího textu kontextem, v němž je užitečné daný jev sledovat. Lidé mají přirozenou tendenci idealizovat si časy minulé a současně si stěžovat na dobu přítomnou, ovšem to automaticky neznamená, že lidé byli napříč časem vždy a ve všem úplně stejní. Je sice zřejmé, že v některých ohledech je k určitým činům a postojům vedly stejné pohnutky, ale nelze toto tvrzení dogmatizovat a generalizovat. Chování člověka je sice značně ovlivěno jeho výchovou, osobností (archetypem) či temperamentem, ale důležité je také sociální prostředí, v němž se daný člověk pohybuje, a konkrétní situační podmínky. Pak lze pozorovat rozdíly u různých civilizací, kultur či národů, sledovat jejich hodnotové žebříčky, mentalitu, úroveň kultury a obecně to, na co kladly důraz.

Zaobírat se studiem minulých časů, historie, mýtů, bájí, pohádek a folklóru není důležité kvůli tomu, abychom si idealizovali minulost, ale kvůli tomu, abychom objevili jednotlivé nitky velkých pavučin moudrosti, která se ukrývá v dávných příbězích, neboť právě ty nás mohou nasměrovat k tomu, co můžeme považovat za skutečně dobré, moudré a ušlechtilé.

Tomu zas odvětil na to kmet Priamos podobný bohům:
„Jestli mi dovolíš tedy dát slavného Hektora pohřbít,
pak by ses, Achille, velmi nám zavděčil takovým skutkem.
Víš přec, jak ve městě všichni jsme sevřeni, daleko máme
dříví přivážet z hor, a Trójané velmi se bojí.
V paláci po devět dní chcem nad mrtvým žalostně truchlit,
v desátý den ho pohřbít a lid by se účastnil hodů,
v jedenáctý pak den bychom mohylu vztyčili nad ním,
v dvanáctý den zas budem dál bojovat, je-li to nutné.“
Slavný Achilleus rychlý ho nato zas oslovil takto:
„Priame starče, i to ať stane se, ty jak to žádáš:
zadržím po celou dobu, jak poroučíš, půtky a boje.“
Takto promluvil k němu a v zápětí uchopil starci
Achilleus pravou ruku, tak aby se v srdci už nebál.
Tam tedy, v předsíni stanu, si oba dva ulehli k spánku,
s hlásným Priamos král, dva mužové rozvážné mysli,
avšak Achilleus sám spal v zákoutí pevného stanu,
kde si pak ulehla k němu i překrásná Brísova dcera.

Homér – Ilias, Zpěv XXIV.

V uvedeném úryvku z Homérovy Iliady, v němž achájský válečník Achilleus hovoří s trojským králem Priamem, se zaměřme na způsob, jakým spolu nepřátelé jednají. Nejenže spolu rozmlouvají s úctou, ale Achilleus vychází králi Priamovi vstříc. Dovolí mu odvézt si tělo jeho syna Hektora, a ještě ho navíc ujistí o tom, že mu poskytne čas, který Priamos žádá k pohřbu trójského reka, k truchlení a k vykonání náležitých zvyklostí. Jistě lze namítnout, že zmíněný úryvek nezachycuje přímou či potvrzenou realistickou událost, neboť se jedná o mýtus, ovšem Homérův nádherný epos patří k základním pilířům evropské kultury a civilizace, a proto nelze podceňovat jeho význam a vlivnost. Priamova návštěva Achilleova stanu tak jednak dobře reflektuje to, čeho si dávní Řekové vážili a co považovali za ušlechtilé, jednak inspiruje k takovému chování, kdy spolu i nepřátelé mohou promluvit – žádat se o ohleduplnost – a kdy si jeden druhého dokáže vážit nehledě na to, že se oba obvykle nachází na opačných stranách bojiště.