Za Wotanovu slávu!

„Proč se toho lekáš? Ale s člověkem je to jako se stromem. Čím víc chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny do země dolů, do temna, do hlubin, do zla.“

Friedrich Nietzsche – Tak pravil Zarathustra


Jak vnímám pohanství

     Renesance pohanství, kterou zažíváme, dává pohanství mnoho tváří. V podstatě bez nadsázky lze tvrdit, že si každý, kdo se k pohanství nějakým způsobem hlásí, vykládá pohanství svým vlastním způsobem. Každý v něm vidí něco jiného a každý si od něj slibuje něco jiného.

     Někdo zkoumá každodenní život pohanských Evropanů a snaží se přenést prvky ze života svých dávných pohanských předků do svého vlastního života. Pro někoho jsou důležité oslavy pohanských svátků, obřady, setkávání se s lidmi se stejným zájmem. Někoho zajímá magie a duchovní složka pohanství. Jiný si pohanství zase spojuje s hudbou a různými hudebními akcemi. Někdo se k modlí k bohům, někdo přináší oběti, úlitby. A tak podobně. U řady pohanů se asi většina z uvedených příkladů i různě prolíná.


     Osobně vnímám pohanství především v následujícím kontextu. 

Krajina

     V mých představách je pohanství jednoznačně spjato s krajinou a přírodou obecně, neboť právě tvář krajiny je tím, co přetrvává věky a překonává čas.
     Na kopce, na které jsem stoupal, stoupali i Číst dále

„Tam se totiž nikdo nesměje neřestem…“

     Téměř každý den můžeme být svědky toho, jak se chování zvrácené, slabošské, bezectné a neušlechtilé omlouvá slovy, že taková je dnešní doba. Jedná se o pohrdáníhodnou výmluvu, která ve skutečnosti nemá žádné opodstatnění. V dějinách civilizované společnosti období, kdy by lidé za tento výrok špatnost, lenost, degeneraci a zvrácenost neschovávali.

     Míříme-li však k vyšším cílům a hodnotám, snažíme-li se zdokonalovat sebe i prostředí okolo nás, pak nemůžeme omlouvat špatnost a úpadek tím, že je budeme přičítat k (současné) době, nebo je snad dokonce tolerovat a smiřovat se s nimi. To dělají zbabělci, lidé slabého ducha, lidé bez vůle a bez cílů.

Úpadek je úpadek,
špatnost je špatnost,
zvrácenost je zvrácenost.
To nepřináší doba, a proto to nelze na dobu svádět a omlouvat to tak.

 

     Sami musíme dělat maximum pro to, abychom neupadali, nekazili své charaktery,
neřítili se ze srázu duchovní degenerace do zatracení. Dávné evropské společnosti (nezkažené civilizací) byly mentálně zdravější a jejich členové se „na dobu“ nevymlouvali. Věděli, co je správné, a špatné zavrhovali. 

Tam se totiž nikdo nesměje neřestem a nikdo neříká, že to s sebou nese doba…
Tacitus – Germánie

Vztah moudrosti, zármutku a šílenství ve Wotanově povaze

     Někdy se říká, že vědění a moudrost s sebou přinášejí utrpení a zármutek, jindy se zase tvrdí, že je těžké rozlišit moudrého od blázna či šílence, neboť hranice mezi moudrostí a šílenstvím je přinejmenším nejasná a nezřetelná. Faktem je, že existuje evropské božstvo, které má ke všem těmto fenoménům velmi blízký vztah. Následující esej se zaměřuje právě na zkoumání povahy tohoto božstva v souvislosti se zkoumáním vztahů mezi moudrostí, zármutkem a šílenstvím.

 

Úvod

     Wotan (Ódin, Hermés, Merkur…) má mnoho tváří, mnoho jmen. Jeho povaha je spjata s pestrou škálou různých jevů, například se smrtí, válkou, moudrostí, šílenstvím, lstivostí, vychytralostí, básnictvím. Obzvláště zajímavá je Wotanova schopnost snoubit v sobě rozporuplné, respektive to, co se zdá být rozporuplné. Wotan je charakteristický svým bažením po vědění. Nikdy nepohrdne možností dozvědět se něco nového, a kvůli vědění je dokonce ochoten přinášet oběti. Tak putuje za moudrostí a jeho hlad po ní nikdy nemizí.
     Pokud ale zkoumáme moudrost, je důležité uvědomit si, na co poukazovali moudří z celého světa. Často lze totiž narazit na tvrzení, že moudrost je doprovázena zármutkem, melancholií a osaměním. I Wotan o tom ví své, neboť moudrost pro něho nepředstavuje nějaký okrajový zájem, nýbrž zájem stěžejní. Touhou po poznání je posedlý. Je nenasytný, pokud jde o vědění, a právě proto zná velmi dobře jeho hořkosladkou chuť. Ostatně i v Hávamálu na to upozorňuje:

 

Každý by měl
kus rozumu mít,
přec však ne přemíru.
Neboť srdce toho
je sotva šťastné,
kdo všechno vždy ví. 

Každý by měl
kus rozumu mít,
přec však ne přemíru.
Kdo nezná
napřed svůj osud,
ten se spokojenou spí myslí.

Hávamál, strofa 55 – 56

Ilustrace Williama Collingwooda „The Stranger at the Door“/“Cizinec u dveří“

     Moudrost nelze jednoznačně definovat a s jejím přisuzováním jednotlivým osobám je to teprve těžké. Je to složitější než například se statečností. Statečnost můžeme jednoduše přisoudit člověku, který vykonal statečný čin. Jen málokdo bude cítit potřebu odejmout status statečnosti člověku, který vběhl do hořícího domu, aby někoho zachránil. S moudrostí je to složitější. Co se některým zdá moudré, jiným zdá se hloupé. Na rozdíl od statečnosti je moudrost více názorová, a proto ji není lehké někomu přisoudit. Drtivá většina lidí se shodne na tom, co je statečné, ale jen málo lidí se shodne, pokud jde o to určit, co je a co není moudré.

 

Pouť osamělých

     Pro zkoumání Wotanova vztahu k moudrosti bychom si měli uvědomit, že je rozdíl mezi tím jít po stezce, Číst dále

Více