Domů » Rozjímání » Příspěvky » Ódin, Sigurd, Brynhild a Tolkien

Ódin, Sigurd, Brynhild a Tolkien

Sigurd & Brynhild (a Ódin)

Otcův Ódin si zachoval starobylý charakter postavy, která shromažďuje ve Valhalle své „vyvolené”, aby mu stáli po bohu při Ragnaröku; v Písni o Vöslunzích se staví proti Sigurdovu otci, Sigmundovi, v poslední bitvě ho odzbrojí, takže Sigurd, je zabit. Severské legendární pojetí má za to, že Ódin, nespolehlivý, obojetný a zlomyslný, který baží po svárech mezi příbuznými, staví se vposledku proti svým oblíbencům a potírá ty, které vyzdvihoval, že tento Ódin má pro své jednání důvod: potřebuje mít své nejbližší, své favority ve Valhalle v den Ragnaröku.

Ale z neobvykle složitého souboru představ, které obklopují Ódina v severském dávnověku – nasvědčujících o mnoha vrstvách proměnlivých přesvědčení a symbolických významů – v otcově díle vyvstává bůh, která má jen málo společného se zákeřným, zlověstným a neuchopitelným božstvem starobylých textů: bohem války, pánem Valkýr; bohem vyvolávajícím šílenství, zasvěcencem, pánem šibenice; bohem, jenž obětoval sám sebe, mistrem obscénních čar, inspirátorem básníků, schopným měnit podobu, jednookým starcem, nespolehlivým přítelem, obětí Vlka v Poslední den. Je spíš tím, kdo je „obtížen věděním” a putuje v „předtuše běd”, a když uvážíme, jak vystupuje v otcově básni a jak otec celou starou legendu pojímá, symbolizuje Ódin prozíravost a moudrost oproti Lokiho bláznovství a potměšilosti, a připomíná tak spíš Manwëho z otcovy mytologie; oběma dal také přízvisko „pán bohů i lidí”.

(…)

Na závěr píše: Nezbývá nám tedy než vyjádřit údiv, že autor Ságy, který se dokázal tak rázně a bez rozpaků rozhodnou pro jedno z protikladných líčení vraždy, se nedokázal rozhodnout pro jediný náhled na Brynhild. Jelikož přijetí jediného náhledu na vraždu muselo být dáno uměleckými hledisky, bude jen spravedlivé, pokud budeme předpokládat, že nejednoznačnost a vágnost Brynhildina postavení není důsledek autorova fušerství. Pro ústřední tragédii potřeboval komplex protikladných emocí a motivů – a aby si je zajistil, smířil se s tím, že předchozí vztah Brynhild a Sigurda zůstane nejasný. Musel, protože obě teorie nějak osvětlují její motivy.

V Sáze Brynhildin hněv a žal rostou zčásti ze zraněné pýchy – neprovdala se za skvělého hrdinu (a nenávidí kvůli tomu Gudrún); navíc se vdala díky lsti (a kvůli tomu nenávidí Gunnara a Sigurda). Porušila svou přísahu a nenávidí i sebe. Sigurda opravdově miluje: touha jejího srdce je zmařena, a tak raději zabije svou lásku, než aby se o ni dělila se sokyní. Zasnoubení se Sigurdem oba porušili; stalo se tak díky osudu a kouzlům. Zlobí se kvůli tomu na Sigurda i na sebe – a rozhodně už déle nesnese manželství s Gunnarem. Za tím vším se vznáší Ódin, jeho temný úradek, marnost jejích slibů – on ji k svatbě odsoudil. Neoddělitelně je se vším propleteno prokleté zlato.

Skutečně komplikované! A jakkoli tento zmatek rostl z velké míry následkem náhody, jeho uchování už je patrně záležitostí vkusu. Snad to můžeme přijmout, byť stojíme na pevné půdě, když prohlašujeme, že lepší umělec by z obou rozdílných Brynhild ponechal jen to podstatné a neučinil by z nic hrdinku tak tajemnou, ba rozporuplnou a nesrozumitelnou.

 

Zdroj: J. R. R. Tolkien – Legenda o Sigurdovi a Gudrún (Editor Christopher Tolkien)