Domů » Rozjímání » Příspěvky » Bohové a Bůh

Bohové a Bůh

     Když se jednoho dne setkalo stále se rozšiřující křesťanství s pohanskými kulty a polyteistickými náboženstvími, muselo se v myslích bystrých lidí tehdejšího světa postupně zrodit povědomí o nástupu nové doby. Doby, v níž nebude místo pro koexistenci starého náboženského obyčeje vedle velkoleposti nového Boha.
Křesťané zažili opravdu krušné chvíle, když se krčili ve stínu soch antických Bohů, ale nelze jim upřít odhodlání i odvahu s jakou se zuby nehty snažili prosadit svou neobvyklou víru, což se jim koneckonců roku 313 n. l. díky ediktu Kontantina I. a Licinia podařilo. Milostiví křesťané rozhodně nezaspali na vavřínech. Nezapomněli na příkoří, jež museli vytrpět, a hlavně neodpustili. Dokonale oplatili stejnou mincí, avšak s větší rozhodností a tvrdším důrazem. Netrvalo jim to ani sto let, od Milánského ediktu, a už z jejich učení Theodosios I. udělal státní náboženství. Kam to všechno vedlo není třeba rozebírat. Podstatné je, že pohanští Bohové byli sraženi na kolena a vrženi do hlubin zapomnění.

Světlo a Les

     Není se čemu divit, vždyť křesťané vedle sebe jinověrce nestrpěli. Trvalo to sice pár staletí, než se křesťanství dostalo v Římě na stupínek vítězů, avšak pozdější věky přinesly mnohem rychlejší a efektivnější rozmach této „mírumilovné“ a „tolerantní“ nauky. Christianizace Evropy na sever od římských hranic asi neprobíhala skrze složité výměny názorů mezi kněžími Germánů či Slovanů a křesťanskými misionáři. Spíše než o „filosofickou“ stránku věci šlo ryze o rychlé získání vlivu nad lidmi skrze novou víru v „nových“ oblastech.
Vzpomeňme zde na Antikrista od Friedricha Nietzscheho: „Být spasen znamená zbavit se hříchu, zbavit se hříchu znamená poddat se knězi.“ Chytře vymyšleno.

     Ano, když křesťanství zapustilo své mohutné kořeny v Římě, další roky mu přinesly vláhu, díky níž zesílilo, takže mohli být potlačeni i ariáni, nestoriáni, monofyzité a další odkloněné odnože. Koncily zajistily nový pořádek a jednotu, společná vyznání a usnesení. Ofenzivní tvář křesťanství tak konečně vykrystalizovala a nabyla síly k dalším postupům, jejichž výsledkem byla christianizace (nejen) celé Evropy. Pohanství však nebylo vymýceno pouhými materiálními a mocenskými prostředky. Křesťanští misionáři možná nemuseli vynakládat zase tak složité úsilí, aby pohany přesvědčili o správnosti křesťanské náboženské nauky. Vždyť stačilo jen srovnat ty staré, intrikující, urážlivé a promiskuitní Bohy lidských vlastností s tím dokonalým Bohem na nebesích (pozn.: ponechme stranou fakt, že tento dokonalý Bůh vás rozhodně nevezme na milost, pokud neuvěříte, že se jeho Syn dobrovolně obětoval pro celé lidské pokolení, aby jej vykoupil z hříchu – jinými slovy: tento křesťanský Bůh je možná o něco odměřenější, zároveň však stále dost malicherný a ješitný na to, aby vás zatratil, pokud se nevyslovíte pro křesťanské učení). Ano, přesně takto byli Bohové uctívaní v dávných časech po celé Evropě nemilosrdně smeteni z povrchu dění. Ten z judaismu vzešlý křesťanský monoteismus se chytře opřel do svých konkurentů. Ukázkově zadrnkal na strunu, jejíž tón rozbil pohanský svět na tisíce střepin. Stačilo jen ukázat, jak jsou pohanští Bohové lidští – tedy slabí a bezmocní – ve srovnání se sílou dokonalého křesťanského Boha. S takovým Bohem se rovnat nemohli.

Světlo a Temný Les

     Byli zbaveni své moci, poníženi, degradováni, zesměšněni, zatraceni a nakonec téměř zapomenuti. Jestliže v dnešní době čistého ignorantství narazíte na člověka ochotného uvažovat a hovořit o Bohu, můžete to považovat za vzácnost. Vzácností ovšem nebude vyjevený výraz jeho obličeje, pokud takovému člověku řeknete, že věříte v pohanské Bohy. Vaše váženost bude s vyzrazením tohoto životního postoje tatam. Ačkoli nejde ani v nadsázce označit soudobou Evropu za křesťanskou, nesmíme zapomenout, že křesťanská nálada se v Evropě držela dlouhá staletí a my její stopy můžeme vidět doslova všude. Člověk, s nímž se o Bohu budete bavit, si vás okamžitě zařadí kamsi do složky „pomatenec“, pokud sami sebe označíte za pohana či polyteistu. Není na tom nic překvapivého. Je to jednoduché. Ten, kdo věří v existenci Boha (a dnes to již nemusí být konkrétně křesťan) si pod tímto pojmem představuje většinou nějakou vševědoucí, časově i prostorově neomezenou, věčnou, tvořivou, nelidskou entitu na hony vzdálenou lidskému chápání. Pravda, těžko můžete vedle této entity postavit Dia, Peruna či třeba Wotana. To je také jedním z důvodu, proč byli tito Bohové poraženi – nemohli se srovnávat s neomezenou bytostí prostupující celým vesmírem.

S našimi pohanskými Bohy je to však složitější. Představují určité archetypy, které jsou uložené někde v naší mentalitě, krvi i tradici. V jejich osobnostech a příbězích se skrývá moudrost a tajemství. A toto poselství mýty předávají našemu rodu.

Naši Bohové nejsou mrtví. Naši Bohové nemají o nic menší duchovní váhu než pouštní Bůh, který měl zůstat kdesi na Východě a neinfiltrovat mysl Evropanů, pro něž určen nebyl.

     Pokud však uvažujeme o „metafyzickém“ Bohu (jakési energii prostupující vším či jakési podstatě všeho), pak bychom jej neměli ztotožňovat s Bohem židů, křesťanů ani muslimů. Tento metafyzický Bůh – tato časově i prostorově neomezená, věčná, tvořivá entita, energie, síla – nemá nic společného s pouštním Bohem. Nelze ji totiž přisuzovat nějaké lidské vlastnosti (hněv, malichernost, ješitnost, lásku…), nelze ji považovat za dobro, nelze ji považovat za zlo. V určitém slova smyslu o ní nemůžeme říci nic. Avšak, je zřejmé, že tak si neklade žádné nároky. Tato neomezená energie vůbec nevylučuje význam či opodstatnění pohanských božstev. Naopak.

A v konečném důsledku je z jistého hlediska existence našich Bohů prakticky nezpochybnitelná.

 

Sílu!
Ruthar