Domů » Rozjímání » Příspěvky » Cit skrze krev

Cit skrze krev

Na lidskou mentalitu má bezesporu obrovský, ne-li rozhodující vliv prostředí, v němž se člověk či skupiny lidí pohybují. Příroda sice představuje celek, kterého jsme všichni součástí, avšak nezapomínejme na její rozmanitost. Na naší planetě existují písečné i kamenité pouště, stepi, savany, deštné pralesy i lesy charakteristické pro severní polokouli. Člověk není bytost postavená mimo přírodu, vždy s ní byl pevně svázán. Příroda hrála velevýznamnou roli v utváření lidských představ o makrokosmu a mikrokosmu, jež se v přírodních úkazech zjevovaly jednotlivcům i celým kmenům. Z takových představ vyrostla celá řada přesvědčení, souborů hodnot, kultur a tradic.

Jenomže lidské skupiny, rody, kmeny a národy se nevyvíjely v jedné lokalitě. Život některých lidských společenství probíhal po celou historii v oblastech představujících převážně jeden druh biomů, život jiných společenství proběhl na pozadí většího počtu biomů. Je tedy logické, že se u různých skupin vytvořily různé představy. Různé odpovědi na otázky, jež si lidé přirozeně kladli.

Naše Evropa byla v minulosti tajemnější. Lesy se táhly prakticky po celé její ploše a chladnější klima dávalo přežít jen těm silnějším. Evropa zadarmo nikomu nic nedávala.

Pokud srovnáme pohanská božstva různých evropských národů, jistě mezi nimi spatříme určitou podobnost (zvláště pokud jde o jejich postavení v pantheonu). Lze snad i říci, že se mění pouze jména. Na druhou stranu můžeme jistou odlišnost spatřit v atmosféře pohanských představ různých evropských národů. Řekové i Římané ve své době představovali výbojné dobyvatele, obratné a schopné politiky, moudré filosofy či nadané umělce. Území, které Řekové i Římané obývali, jim umožňovalo v podstatě nepřetržitý kontakt s dalšími lidskými společenstvími roztroušenými okolo Středozemního moře. Srovnáme-li klasickou mytologii s mytologií Keltů či Germánů, zpozorujeme rozdíl v atmosféře. Ta je u Keltů i Germánů (a také u Slovanů přicházejících do nitra Evropy později) mlhavější. Je naplněna tajemstvím a duchem přírody.
Tehdejší tvář Evropy bezpochyby mohla působit takovou atmosférou – místem, kde se roztodivné bytosti mohou skrývat za každým stromem, v každém potoce, tůni, v každé skále nebo uvnitř osamělého kopce.

Příroda k nám vždy hovořila, ale uvědomme si, že existují i národy, které si k přírodě vytvořily jiný vztah než my. Lidé žijící v krajích, jež sálají vedrem a nad nimiž se snáší spíše písek, nikoli sníh (např. kmeny, jež se usadily v oblastech od severní Afriky po jihozápadní Asii), si jen těžko mohli utvořit podobné způsoby nazírání na přírodu, svět či na člověka a jeho úlohu. Stěží mohli vytvářet takové hodnoty jako naši předkové.

Evropané vytvářeli po celá staletí svou vlastní kulturu, uctívali podobná božstva, mířili k podobným hodnotám, strávili své „dětství“ ve stínu stromů. Evropská mentalita se liší od mentality cizinců migrujících na náš kontinent. Dědictví, která nám po sobě zanechali naši dávní předkové, mají hodnotu, kterou slovy ani popsat nelze. Přestože mezi evropskými národy existují odlišnosti, jsou svázány prastarým poutem, které bychom měli i my nadále uctívat a držet při životě, neb jsme Evropané. Evropa je naší matkou, naším domovem, naším útočištěm. Evropa je naším posvátným hájem, ze kterého čerpáme energii. Místem, ke kterému patříme, tak jako ono patří k nám.

(…)
„co znovu pečlivě zamíchá vlčí vytí a medvědí řev
a přivede na svět děti, jež podědí cit skrze krev,
kterážto listy dubů a líp samotnými Bohy posvěcena byla
s příměsí halícího mrazu rod s touto zemí navždy zasnoubila.“

 

Zima2Sílu!

Ruthar