Domů » Rozjímání » Příspěvky » Déšť

Déšť

Ze všeho nejdříve spadlo Slunce,
šero vzápětí zahalilo země lidí,
ptáci vzlétli k nebi, by navždy zmizeli
v poletujícím prachu stromových kůr.
Vítr pozvolna slábl, umíral, rozplynul se
při písních ze zpěvů neznámých bytostí.
A potom přišel déšť.
 
Oblaka ve výškách snášejících se k zemi
rozblýskala se jak jinosvětské kotle
bezejmenných Bohů čile nahlížejících
svými zraky na rozmazávající se barvy
oněmělého světa, jenž se propadá do šeda
křičícího z očí zasvěcených oběšenců.
 
Tím ožily vody lesních tůní v hlubinách
rozvířených neznámými silami bez tváři,
stejně jak runy rudých odstínů v kamenech
zavržených slepou slabostí lidského pokolení
od počátku předurčeného k pádu do propasti,
na jejíž dno nedohlédnou nejvyšší z uctívaných.
 
V přítmí se obraz ztrácí, přichází vidiny,
k uším se plíží zvuky šeptajících kapek
dopadajících na listy, jež se třepotají
silou nepatrného napětí v zemi i vzduchu.
Napětí, která stoupá, pak zmizí znenadání.
Vytrvale prší v síních prázdného nekonečna
Přišel poslední déšť.
 
 
                                                                Ruthar