Domů » Rozjímání » Jak berserkové probouzeli svůj furor?

Jak berserkové probouzeli svůj furor?

Tu a tam se na internetu objeví článek o bersercích – válečnících proslulých svou bojovou zuřivostí. Autoři takových textů se mnohdy snaží „racionálně“ vysvětlit a odůvodnit schopnost, díky níž se tito proslulí bojovníci dokázali dostat do běsnícího stavu, kdy se sami vrhali vstříc desítkám nepřátel, nevnímali bolest a rozsévali okolo sebe zkázu na všechny strany. Nejčastěji celý pozoruhodný fenomén spojují s užíváním halucinogenních prostředků, alkoholu, nebo dokonce s výskytem duševních poruch.

Je až zarážející, jak jsou tyto teorie rozšířeny. Pokud by šlo jen o okrajové hypotézy, bylo by o nich možné alternativně přemítat, avšak názor, že se berserkové dostávali do stavu zuřivosti pouze pomocí různých bylin či hub, je mnohými považován za natolik pravděpodobný a logicky odůvodnitelný, že prakticky zaujal přední místo mezi teoriemi, které se snaží do otázek týkajících se berserků a jejich válečného běsnění vnést světlo.

Copak je někdo vážně ochoten uvěřit pouze tomu vysvětlení, že se zuřivost berserků probouzela jen v případech, kdy požili alkohol či houby? Nebo je to jen jediný druh vysvětlení, které je dnešní člověk ochoten přijmout a jemuž je schopen uvěřit?

Podívejme se na celou záležitost z trochu jiné – svým způsobem přirozenější i logičtější – perspektivy.

Dácký bojovník ve vlčí kůži. (Obrázek: „Getové“. Dáčtí válečníci.
Autor: Mariusz Kozik)

Berserkové byli sice severogermánští bojovníci, ale jejich bojové šílenství je v historii doloženo i u jiných kmenů (např. u Dáků). Svým způsobem lze uvažovat o tom, že jejich schopnost běsnit na bitevním poli je společná všem Evropanům (a možná i nejen jim). Válečníci odívaní do zvířecích kůží (medvědí, vlčí, lví, kančí…) představují pozoruhodný jev, jenž v sobě spojuje tematiku války a boje s tematikou šamanismu a dávných šamanských praktik, jejichž původ je velmi starý. Vše má značnou souvislost s bohem Wotanem, šelmami, ohněm, hněvem a kovářstvím. K fenoménu bojovníka měnícího se v šelmu postačí uvést několik úryvků z kapitoly „Dákové a vlci“ z knihy „Od Zalmoxida k Čingischánovi“, jejímž autorem je Mircea Eliade:

„Rituálně napodobovat vlka je zvlášť příznačné pro válečnické iniciační obřady a tedy i pro tajná bojová bratrstva –Männerbünde. Lze se domnívat, že podobné obřady a víra spojená s bojovou ideologií umožnily připodobnit utečence, vyhnance a psance k vlkům. Aby tito psanci přežili, chovali se jako tlupy mladých válečníků, tj. jako skuteční ‚vlci‘.“

„Základem bojové iniciace byla rituální proměna mladého bojovníka v šelmu. Nešlo jen o statečnost, fyzickou sílu nebo otužilost, nýbrž i o „magicko – náboženskou zkušenost, která od základu změnila životní způsob mladého válečníka. Ten musel přeměnit svou lidskou přirozenost návalem tak útočné, tak strašné zuřivosti, že se podobal líté šelmě“. U starých Germánů se bojovníci – šelmy nazývali berserkir, doslova ‚válečníci v medvědím rouše‚ (serkr). Byli známi i pod jménem úlfhédhnar, ‚muži s vlčí kůží‘. Na bronzové desce z Torslundy vidíme bojovníka převlečeného za vlka. Zapamatujme si tedy dvě věci: 1. člověk se stal obávaným bojovníkem, když si magickým způsobem osvojil chování šelmy, a vlka zvláště; 2. vlčí kůži si rituálně navlékal buď proto, aby se šelmou sdílel její způsob bytí, anebo aby dal najevo, že se stal ‚vlkem‘.“

„Po celou dobu, co byl zahalen do zvířecí kůže, přestával být člověkem a stával se přímo šelmou. Byl tedy nejen zuřivým a nepřemožitelným bojovníkem, kterého posedl furor heroicus, ale neměl už v sobě pranic lidského, už se prostě necítil vázán lidskými zákony a zvyklostmi.“

„Stručně řečeno, člověk sdílí šelmí způsob bytím tím, že 1. odvozuje svůj původ od mytického zvířete; 2. se rituálně navléká do kůže šelmy (tj. opakuje prvotní událost, čímž dojde k osvojení zvířecí podstaty); 3. projde šamanskou nebo vojenskou iniciací.“

Vrátíme-li se k samotnému uvažování o tom, jak v sobě válečníci ve zvířecích kůžích mohli probouzet bojové běsnění, může nám na to odpovědět pohanství, mýty, příběhy a symbolika (kterou si dnes již plně neuvědomujeme, ale stále funguje)*. Mircea Eliade ve své knize „O kovářích a alchymistech“ popisuje, jak blízko může mít bojovník k šamanovi:

„Ódin – Wotan byl pánem ‚Wut‘, tj. ‚furor religiosus‚ (Wotan, id est furor, píše Adam z Brém). A Wut, podobně jako některé další výrazy indoevropského náboženského slovníku (furor, ferg, ménos), vyjadřuje ‚hněv‘, ‚nesmírné teplo‘, vyvolané nadměrným požitím posvátné síly. Válečník se během svého iniciačního boje ‚rozpálí‘, vydává ‚teplo‘, které připomíná ‚kouzelné teplo‘ vydávané šamany a jogíny. V této rovině se válečník podobá ostatním ‚pánům ohně‘ – kouzelníkům, šamanům, jogínům, kovářům. Zmiňovaný vztah bojujících bohů (Baal, Indra aj.) a božských Kovářů (Kothar, Tvaštar a pod.) lze chápat i jinak: božský Kovář pracuje s ohněm a bůh válečník magickým způsobem vytváří oheň ve vlastním těle (příčinou toho je jeho furor). Toto důvěrné sepětí s ohněm sbližuje tak odlišné magicko – náboženské zkušenosti i tak nesourodá povolání, jako je šamanovo, kovářovo, válečníkovo a mystikovo.“

Snorri Sturluson v „Jazyce básnickém“ zmiňuje příběh Hrólfa Tyčky a jeho berserků, v němž je zajímavá úloha ohně, když dojde na střet Hrólfových bojovníků s muži krále Adilse:

Tu dovnitř vešli muži krále Adilse, přiložili na oheň polena a rozpálili ho tak, že Hrólfovi a jeho druhům sežehli oděv. Potom pronesli: „Je-li pak pravda, že Hrólf Tyčka a jeho berserkové neprchnou před ohněm ani železem?“ Tu Hrólf Tyčka vyskočil a s ním všichni jeho muži. Hrólf zvolal:

„Rozpalme ohně
v Adilsově domě,“

chytil svůj štít a hodil jej na oheň, a zatímco štít hořel, přeskočil ohniště se slovy:

Před ohněm neprchá,
kdo přes něj skočí.“

Stejně učinili jeden po druhém jeho muži a nakonec chytili ty, co oheň rozpálili, a hodili je do něj.

Je zřejmé, že běsnění berserků lze vysvětlit i jinými způsoby, než s jakými pracují autoři populárních článků, či snad i současní vědci. Slavné zuřivosti berserků je možné dosáhnout technikami, jež jsou svou podstatou velmi blízké šamanismu.
Zdá se, že skutečným zdrojem zuřivého běsnění je práce s určitým typem skryté vnitřní síly, která za běžných okolností zůstává neaktivní nebo je aktivní jen do určité míry. Tato síla má něco společného s hněvem a zuřivostí, ale zdá se, že není synonymem pro afekt, neboť ten si obvykle představujeme jako krátkodobou, ale velmi intenzivní reakci na nějaký podnět. Popisované běsnění však připomíná spíše účelově vyvolané bojové šílenství, jež bezprostředně – většinou – nereaguje na přímý podnět.
Furor berserků byl tedy s velkou pravděpodobností vyvoláván duchovními technikami, jejichž znalost umožňovala rozněcovat vnitřní oheň do takové míry, že se bojovník stával rozzuřenou šelmou – připomínal divoké zvíře.

Ruthar, podzim 2019

*Příběh není určen ‚probuzenému‘ vědomí, jež nabylo zcela světské povahy. Příběh působí na nejhlubší oblasti psýché, živí a podněcuje představivost. Iniciační symboly ohně a kovárny, smrti a vzkříšení ohněm, kování na kovadlině atd. jsou jasně doloženy v mýtech a rituálech šamanů. Takové obrazy, ‚probuzené‘ vyprávěnými příběhy, působí přímo na duši posluchačů, přestože ti už vědomě nechápou původní význam toho kterého symbolu.“ Mircea Eliade – O kovářích a alchymistech

Zdroje:
Eliade, M. (2019). Kováři a alchymisté. Praha: Argo.
Eliade, M. (1997). Od Zalmoxida k Čingischánovi: srovnávací studie o náboženství a folkloru Dácie a východní Evropy. Praha: Argo.
Sturluson, S. (2003). Edda a Sága o Ygnlinzích. Praha: Argo.
Vlčková, J. (1999). Encyklopedie mytologie germánských a severských národů. Praha: Libri.
Obrázek:
Kozik Mariusz – „Getae“. Dacians Warriors. (artstation.com/lacedemon)