Domů » Rozjímání » Příspěvky » Jak vnímám pohanství

Jak vnímám pohanství

     Renesance pohanství, kterou zažíváme, dává pohanství mnoho tváří. V podstatě bez nadsázky lze tvrdit, že si každý, kdo se k pohanství nějakým způsobem hlásí, vykládá pohanství svým vlastním způsobem. Každý v něm vidí něco jiného a každý si od něj slibuje něco jiného.

     Někdo zkoumá každodenní život pohanských Evropanů a snaží se přenést prvky ze života svých dávných pohanských předků do svého vlastního života. Pro někoho jsou důležité oslavy pohanských svátků, obřady, setkávání se s lidmi se stejným zájmem. Někoho zajímá magie a duchovní složka pohanství. Jiný si pohanství zase spojuje s hudbou a různými hudebními akcemi. Někdo se k modlí k bohům, někdo přináší oběti, úlitby. A tak podobně. U řady pohanů se asi většina z uvedených příkladů i různě prolíná.


     Osobně vnímám pohanství především v následujícím kontextu. 

Krajina

     V mých představách je pohanství jednoznačně spjato s krajinou a přírodou obecně, neboť právě tvář krajiny je tím, co přetrvává věky a překonává čas.
     Na kopce, na které jsem stoupal, stoupali i mí dávní předkové. Hledím-li na hory na obzoru, vím, že tak v minulosti činili i mí dávní předkové. Vstoupím-li do lesů, ocitnu se ve světě svých dávných předků. Když mě zahalí mlha, obejme mě tajuplná magická síla, která objímala i mé dávné předky.
     To krajina a její podoba formovala představy našich předků. To krajina se podepisovala na tom, jaký byl jejich život, jaké byly jejich náboženské představy, jací byli jejich bohové, jaké byly jejich tradice a hodnoty.
     Krajina má nadčasovou sílu a její moc je nesmírná.

 

Inspirace a ‚soulad s přírodou

     Pohanství je pro mě v některých ohledech také zdrojem inspirace pro život v moderním světě, neboť v minulosti mělo přímou vazbu na přírodu. Tedy na to, co je svým způsobem přirozené, ideální, zdravé (fyzicky/mentálně/duchovně).
     Je sice pravda, že ani dávní pohané se k přírodě vždy nechovali šetrně, avšak přesto lze tvrdit, že s přírodou žili v souladu, zvláště pokud jde o časy nejpradávnější a zvláště pokud život v souladu s přírodou nevidíme jako vyznavači „univerzální moudrosti“. Samozřejmě není pravda, že by dávní Evropané nekáceli stromy nebo nelovili zvěř. Není pravdou, že by nebojovali, neválčili, neprolévali krev.
     Ostatně žít v souladu s přírodou neznamenalo nekácet stromy, nejíst maso nebo neválčit. Žít v souladu s přírodou znamenalo být víceméně bezprostředně ovlivňován přírodními podmínkami, být její skutečnou součástí, nestavět se nad ni, bojovat a přežívat.
     S trochou představivosti může do minulosti nahlédnout každý:

     Hladový muž, ozbrojený jen oštěpem, důvtipem a odhodláním, se někde v temných zákoutích pradávného lesa plíží tichým krokem ke své kořisti, divokému kanci. Srdce mu buší, krev ve spáncích zběsile tepe. Už nejedl několik dní a jeho žena chovající malé dítě také ne. Dnes se musí vrátit s pořádným úlovkem, jinak to může znamenat konec. Dnes nesmí selhat, neboť na něm závisí přežití jeho rodiny.
     Divoký kanec je velký a silný. Rýpe se v zemi a vybírá potravu. Náhle zavětří zvláštního tvora krčícího se v houští. Cítí napětí a sám ještě vyostří každý ze svých citlivých smyslů. V listí se válející žaludy už jej nezajímají, předmětem jeho pozornosti se totiž stává onen podivný tvor. Není příliš velký a nezdá se ani příliš silný. Přesto však kance zneklidňuje. Mohou za to ty oči. Je v nich něco neobvyklého. Odráží se v nich něco, čemu kanec nerozumí, ale dobře chápe, že toto „něco“ vyrovnává poměr sil mezi ním, houževnatým tvorem, který už svými kly rozpáral nejednoho drzého vlka, a tímto novým – troufale vyhlížejícím – zvířetem, s nímž se doposud ještě nikdy nesetkal, byť mu jeho pach není tak úplně cizí.
     Pak se tichým lesem v okamžiku rozlehne zvuk nelítostného boje, boje na život a na smrt. Zem se rozrývá, praskají větve, jizvy a šrámy rodí se na obou stranách v hojném počtu. Půda hltavě nasává prolitou krev.
     Dva tvorové, které zrodila příroda sama, se spolu bijí, dokud jeden z nich nezemře – a to může být kterýkoli z nich. Možná, že oštěp nakonec probodne kance a jeho hrot nemilosrdně rozřízne jeho divoce tlukoucí srdce. Nebo snad kanec svým klem rozerve lovci břicho s takovou zuřivostí, až z hluboké rány vyhřeznou vnitřnosti. Nebo si možná oba přivodí vzájemně tak těžká zranění, že z jejich boje ani žádný přeživší nevzejde a místo přežití je oba vezme smrt.

       

     To znamenalo žít v souladu s přírodou. Obrazně řečeno: lovec sice mohl lovit, ale také mohl být sám uloven.
Při tomto pohledu do minulosti, jsem – poněkud záměrně – nepoužil slovo „člověk„, byť by se v takovém popisu užití slova „člověk„, daného do opozice proti slovu „zvíře„, nabízelo.
     Slovo člověk však vymezuje tohoto „dvounohého a neopeřeného tvora“ někam nad rámec zvířecí říše. Příroda nám však nebyla dána k užitku, jak by se někdo mohl domnívat. Z přírody jsme vzešli. Jsme její součástí. Ona je naší matkou. My nejsme jejím pánem.

     Lovec, byť vyzbrojený oštěpem, byl v tomto ohledu především pořád zvířetem. Tím byl dán soulad mezi člověkem a přírodou.
Člověk – zvíře, bytost vyvržená z lůna drsné přírody, bytost lovící i lovená, bytost pohybující se prakticky neustále na hranici mezi životem a smrtí.
     Proto byl duchovní svět našich předků pevně svázán s podobou přírody, s tváří krajiny, se zvěří a rostlinstvem.
Důležité je však pochopit, že i my – lidé moderní doby – jsme s přírodou stále pevně svázáni, i když si to neuvědomujeme a zapomínáme na to. Nežijeme v jeskyních, nelovíme zvěř, ale to na věci nic nemění. Pořád pro nás platí stejná pravidla.
     Lidské tělo se příliš neliší od těla vlčího, psího, medvědího a podobně. Platí pro něj stejné zákonitosti, principy. Funguje téměř stejně.
Jednotlivá roční období se nepromítají jen do života zvířat a jejich způsobu chování, ale specificky působí i na člověka (a jeho pocity, chování, mentalitu…).

     Není správné, když někdo označuje člověka bídných kvalit a nedobrého chování za „zvíře„. Zvířata totiž neoplývají zavrženíhodnými vlastnostmi, je tomu přesně naopak. Od zvířat se můžeme učit. Jejich chování je poměrně smysluplné, zákonité, dokonce by se dalo říci logické, byť se často tvrdí, že je to právě jedině člověk, kdo má logos (rozum/řeč). Ovšem právě a jedině člověk je schopen za určitých podmínek s tímto logem také napáchat neuvěřitelné škody, mentálně zdegenerovat a strhnout k úpadku i ostatní.
     Zvířata neloví pro trofeje, ale aby přežila. Nezesměšňují svou kořist, zabijí ji (většinou) rychle, a nasytí se z ní. Když bojují mezi sebou o dominantní postavení, střetnou se (obvykle) jen dva uchazeči a bojují v rámci určitých pravidel. Souboje jen málokdy končí smrtí jednoho z nich. 

     Vlci jsou proslulí věrností smečce. Jsou rychlí, hbití a svým zjevem ušlechtilí.
     Medvědi jsou proslulí velikostí a silou. V přírodě se jim téměř nikdo rovnat nemůže. Ustojí boj s přesilou, svou zuřivostí vhání děs i do srdcí těch, kteří jimi přímo ohroženi v danou chvíli nejsou.
     Jeleni jsou zosobněním majestátnosti, vzácnosti a sveřeposti samé.
Když byl člověk zvířetem, byl nejmoudřejší, nejsilnější, nejpružnější, nejdovednější. Neptejme se ani tak, co člověku dala civilizace. Spíše se zamysleme nad tím, co mu vzala.

Porozumění a moudrost

     Pak tu jsou samozřejmě pohanští bohové a hrdinové, slavné příběhy a činy. Můžeme na ně nahlížet různými způsoby.
Pohanští bohové Evropanů mají blízký vztah k různým přírodním jevům. V mýtech lze spatřit v podstatě symbolický výklad přírody, který si v ničem nezadá ani se soudobými vědeckými výklady. Z mýtů, příběhů, tradic a událostí lze vyvodit také hodnotový žebříček dávných pohanů, uvědomit si, co považovali za obdivuhodné a čím naopak opovrhovali.
     Ctít bohy a oslavovat hrdiny totiž nemusíme jen modlitbami či přinášením obětí. Bohy ctíme především svými kvalitami. Héfaista ctí zručný a pilný řemeslník, Wotana člověk bádající po vědění, Týra zase člověk statečný a čestný.

     Proč každý, kdo hledá moudrost, hned nakupuje knížky z esoterických oddělení v knihkupectvích, nebo se žene do náruče buddhismu či jiných náboženství? Protože tam takový člověk dostane odpovědi. Moderní člověk je líný přemýšlet a naservírovaná pravda mu nevadí. Hlavně, když mu někdo dá směr.

     Proč ale nehledat v moudrosti pohanských předků? Evropská mytologie je přeci moudrost sama. Odpoví nám v zásadě na všechno. Mnoho z ní sice bylo ztraceno, ale nemálo nám zůstalo. A z toho se můžeme učit, nad tím můžeme rozvažovat a vést diskuze. Z toho můžeme nechat vyrůstat vhodný světonázor.

Proto je pohanství vhodným způsobem a klíčem k porozumění světu i sobě samému.

Ruthar, červenec 2018

 

https://www.youtube.com/watch?v=zACmzT0HLyA&feature=youtu.be