Domů » Rozjímání » Když si nepřátelé prokazují úctu

Když si nepřátelé prokazují úctu

Někdy nás – ve starých příbězích – může překvapit, jak spolu v minulosti vzájemně jednali nepřátelé. Často přitom můžeme udiveně pokyvovat hlavami a divit se. Většinou nám totiž připadá neuvěřitelné, že by se v současném světě a v současné době dokázal někdo zachovat tak jako slavní velikáni historie či hrdinové z mýtů.

Naopak se někdy zdá, že moderní výklady historických událostí a činů nebo výklady duchovního světa dávných lidí jsou čím dál tím povrchnější, zkratkovitější a jednodušší. Jako kdyby nedocházelo k prohlubování našeho vědění o daném jevu, ale spíše k trivializaci našeho poznání způsobené takovým výkladem, jenž má být pro moderního člověka co nejsnazší k pochopení.*

Ještě než se dostaneme k samotnému fenoménu týkajícího se vzájemných vztahů nepřátel, je zapotřebí odbočit stranou a opodstatnit význam následujícího textu kontextem, v němž je užitečné daný jev sledovat. Lidé mají přirozenou tendenci idealizovat si časy minulé a současně si stěžovat na dobu přítomnou, ovšem to automaticky neznamená, že lidé byli napříč časem vždy a ve všem úplně stejní. Je sice zřejmé, že v některých ohledech je k určitým činům a postojům vedly stejné pohnutky, ale nelze toto tvrzení dogmatizovat a generalizovat. Chování člověka je sice značně ovlivěno jeho výchovou, osobností (archetypem) či temperamentem, ale důležité je také sociální prostředí, v němž se daný člověk pohybuje, a konkrétní situační podmínky. Pak lze pozorovat rozdíly u různých civilizací, kultur či národů, sledovat jejich hodnotové žebříčky, mentalitu, úroveň kultury a obecně to, na co kladly důraz.

Zaobírat se studiem minulých časů, historie, mýtů, bájí, pohádek a folklóru není důležité kvůli tomu, abychom si idealizovali minulost, ale kvůli tomu, abychom objevili jednotlivé nitky velkých pavučin moudrosti, která se ukrývá v dávných příbězích, neboť právě ty nás mohou nasměrovat k tomu, co můžeme považovat za skutečně dobré, moudré a ušlechtilé.

Král Priamos v Achilleově stanu na reliéfu, jehož auterem je Bertel Thorvaldsen

Tomu zas odvětil na to kmet Priamos podobný bohům:
Jestli mi dovolíš tedy dát slavného Hektora pohřbít,
pak by ses, Achille, velmi nám zavděčil takovým skutkem.
Víš přec, jak ve městě všichni jsme sevřeni, daleko máme
dříví přivážet z hor, a Trójané velmi se bojí.
V paláci po devět dní chcem nad mrtvým žalostně truchlit,
v desátý den ho pohřbít a lid by se účastnil hodů,
v jedenáctý pak den bychom mohylu vztyčili nad ním,
v dvanáctý den zas budem dál bojovat, je-li to nutné.“
Slavný Achilleus rychlý ho nato zas oslovil takto:
Priame starče, i to ať stane se, ty jak to žádáš:
zadržím po celou dobu, jak poroučíš, půtky a boje.“
Takto promluvil k němu a v zápětí uchopil starci
Achilleus pravou ruku, tak aby se v srdci už nebál.
Tam tedy, v předsíni stanu, si oba dva ulehli k spánku,
s hlásným Priamos král, dva mužové rozvážné mysli,
avšak Achilleus sám spal v zákoutí pevného stanu,
kde si pak ulehla k němu i překrásná Brísova dcera.

Homér – Ilias, Zpěv XXIV.

V uvedeném úryvku z Homérovy Iliady, v němž achájský válečník Achilleus hovoří s trojským králem Priamem, se zaměřme na způsob, jakým spolu nepřátelé jednají. Nejenže spolu rozmlouvají s úctou, ale Achilleus vychází králi Priamovi vstříc. Dovolí mu odvézt si tělo jeho syna Hektora, a ještě ho navíc ujistí o tom, že mu poskytne čas, který Priamos žádá k pohřbu trójského reka, k truchlení a k vykonání náležitých zvyklostí. Jistě lze namítnout, že zmíněný úryvek nezachycuje přímou či potvrzenou realistickou událost, neboť se jedná o mýtus, ovšem Homérův nádherný epos patří k základním pilířům evropské kultury a civilizace, a proto nelze podceňovat jeho význam a vlivnost. Priamova návštěva Achilleova stanu tak jednak dobře reflektuje to, čeho si dávní Řekové vážili a co považovali za ušlechtilé, jednak inspiruje k takovému chování, kdy spolu i nepřátelé mohou promluvit – žádat se o ohleduplnost – a kdy si jeden druhého dokáže vážit nehledě na to, že se oba obvykle nachází na opačných stranách bojiště.

Od mýtu můžeme postoupit dále a sledovat způsoby jednání skutečných historických postav. Zastavme se na chvíli u významné osobnosti, která se nedožila vysokého věku, ale přesto se do historie zapsala svým příběhem tak výrazně, že k ní po dlouhé věky vzhlížely i jiné slavné osobnosti, státníci i vojevůdcové. Alexandr Veliký se do historie zapsal jako skvělý vojevůdce bažící po velkolepých činech, které před ním nikdo jiný nedokázal. Za svým cílem se hnal neúnavně, dobýval svět takovou rychlostí, až to v jeho podání vypadalo skoro jednoduše. Některé kmeny a národy s ním bojovaly, jiné se dobrovolně raději podrobily a spolupracovaly s ním, některé byly poraženy a přeživší byli uvrženi do otroctví.

Nicméně Arriános ve svém Anabasis Alexandri uvádí některé obdivuhodné vlastnosti této význačné historické osobnosti, přičemž se mu nedá vyčíst přílišná idealizace Alexandra Velikého, neboť zaznamenal i činy, které Alexandrovi sám vytýkal, nepovažoval je za správné a pohoršoval se nad nimi.

Zaměřme se například na Alexandrův vztah k Dáreiovi, perskému králi, s nímž Alexandr sváděl boje a pronásledoval ho jako lačný vlk. Následující úryvky líčí, jak se Alexandr zachoval k Dáreiově matce, manželce a dětem, které Alexandrovo vojsko zajalo:

Alexandr Veliký na mozaice v Pompejích

Rovněž se pečlivě postaral o Dáreiovu matku, manželku a děti. Někteří z Alexandrových životopisců vyprávějí, že téže noci, ve které se vrátil z pronásledování Dáreia, vstoupil do Dáreiova stanu, jenž byl vybrán pro jeho potřebu. Tu zaslechl nedaleko od stanu ženský nářek a jiné pláči podobné zvuky. Na jeho otázku, kdo jsou ty ženy a proč je jejich stan tak blízko, mu kdosi hlásil: „Králi, Dáreiova matka, manželka a děti, když jim bylo oznámeno, že máš Dáreiův luk, jeho královský šat a žes přinesl zpět i jeho štít, oplakávají ho jako mrtvého.“ Nato k nim Alexandr poslal gardistu Leonnata s rozkazem, aby jim sdělil, že Dáreios je živ, že na útěku zanechal své zbraně a šat na voze a že Alexandr má jen tyto věci. Leonnatos se odebral do jejich stanu, vyřídil jim vzkaz týkající se Dáreia a dodal, že Alexandr jim ponechává královské důstojenství a vše ostatní, co k němu přísluší, ba i titul královský, poněvadž neválčí proti Dáreiovi z nějakého osobního nepřátelství, nýbrž vede zákonitým způsobem boj o vládu nad Asií. Tak se ta příhoda odehrála podle vyprávění Ptolemaiova a Aristobúlova.

Podle jiné verze přišel druhého dne do stanu žen sám Alexandr a s ním pouze člen jeho družiny Héfaistión; Dáreiova matka, jež nevěděla jistě, který z obou je král, poněvadž oba byli oblečeni se stejnou nádherou, předstoupila před Héfaistióna a hluboce se mu uklonila, neboť se jí zdál větší. Když však Héfaistión poodstoupil dozadu a kdosi z její družiny ukázal na krále a řekl, to že je Alexandr, tu ona plna rozpaků nad svým omylem couvla zpět; Alexandr však řekl, že se nezmýlila, neboť i onen je Alexandr. Uvádím tato vyprávění, aniž mohu rozhodnout, zda jsou pravdivá, či zcela vymyšlená.

Jestliže se to skutečně takto událo, chválím Alexandra jednak pro jeho soucit s ženami, jednak pro jeho důvěru a úctu k příteli; jestliže však dějepisci pouze věřili, že Alexandr takto mohl jednat a mluvit, už proto mu vzdávám chválu.

Arriános – Tažení Alexandra Velikého

Jinde Arriános zmiňuje Dáreiovu reakci na to, když se dozvěděl, že jeho rodina padla do rukou Alexandra:

Nedlouho po bitvě, svedené mezi Dáreiem a Alexandrem u Issu, přeběhl k Dáreiovi eunuch, strážce jeho manželky. Jakmile ho Dáreios uviděl, nejprve se ho zeptal, zda jsou živy jeho děti, manželka a matka. Když uslyšel, že žijí, že nadále užívají titulu královen a že jim je prokazována stejná úcta, jaké se těšily za Dáreia, zeptal se dále, zda mu manželka zachovává stále věrnost. Když dostal kladnou odpověď, dal mu ještě jednu otázku, totiž zda se na ní Alexandr nedopustil nějakého hrubého násilí. Nato eunuch prohlásil s přísahou: „Králi, tvá manželka je taková, jakou jsi ji opustil, a Alexandr je nejšlechetnější a nejslušnější ze všech mužů.“ Po této odpověti Dáreios pozdvihl ruce k nebi a modlil se takto: „Ó Die-Králi, jenž řídíš osudy králů zde na zemi, dej především, ať mi zůstane zachována vláda nad Peršany a Médy, jakož jsi mi ji také svěřil, pakli však podlé tvé vůle už dále nemám být králem Asie já, nesvěř moji moc nikomu jinému nežli Alexandrovi!“ A tak se každému skutku zdrženlivosti zajisté dostane uznání i ze strany nepřátel.

Arriános – Tažení Alexandra Velikého

Královny Persie u nohou Alexandra na obraze Charlese Le Bruna

Je patrné, že si Alexandr vážil Dáreia a Dáreios zase Alexandra, byť jeden usiloval o porážku druhého. Perský král byl však při svém ústupu zrazen a zabit lidmi z vlastních řad. Za jeho smrt byl zodpovědný jeho budoucí nástupce Béssos, k němuž Alexandr ovšem pro jeho hanebný čin spáchaný na Dáriovi nepociťoval žádný respekt.

Později a dále na východě svedl Alexandr zase bitvu s vojskem tamního krále Póra. Do historie tento střet vstoupil jako bitva u Hydaspés. Arriános popisuje, jak Alexandr ocenil odhodlání indického krále bojovat za své království takto:

Jakmile se Alexandr dověděl, že se Póros blíží, vyjel mu vstříc před šik v průvodu několika členů své družiny. Zastavil svého koně a obdivoval se jak vysoké postavě Póra, jenž měřil dobře přes pět loket, tak jeho kráse, jakož i tomu, že nevypadá jako člověk duševně zdeptaný, nýbrž jako statečný muž, jenž přichází k statečnému muži, když svedl hrdinný zápas o své království s jiným králem. Alexandr ho samozřejmě oslovil prvý a vyzval ho, aby řekl, co by si přál. Póros mu prý odpověděl: „Abys se mnou jednal jako král, Alexandre.“ Alexandr měl radost z této odpovědi a pravil: „Pokud jde o mne, Póre, tvé přání bude splněno; vyžádej si však také pro svou osobu něco, co by ti bylo milé.“ Póros mu však odpověděl: „V tom, co jsem řekl, je obsaženo vše.“ Alexandr, který se z této odpovědil zaradoval ještě více, nejenže vrátil Pórovi vládu nad jeho Indy, ale přidal mu k jeho dosavadnímu území ještě jiné, daleko větší. A tak se Alexandr zachoval královsky k muži statečnému, jenž mu zůstal od té doby vždy věrným přítelem.

Arriános – Tažení Alexandra Velikého

Alexandr a Pórus na obraze Charlese Le Bruna

V Zápiscích o válce galské, jejichž autorem je Gaius Julius Caesar, se můžeme dočíst o dvou statečných vojácích. Nešlo přitom o nepřátele v pravém slova smyslu, neboť se oba nacházeli v jednom vojsku, v jedné legii, ale spíše o soupeře, kteří se snažili jeden druhého předčít svým činy. Jmenovali se Titus Pullo a Lucius Vorenus. Caesar o nich píše:

V legii byli dva stateční vojáci, setníci Titus Pullo a Lucius Vorenus, kteří užuž měli být setníky první kohorty. Tito dva se stále hádali, kdo z nich je lepší než druhý, a po všechny roky vojenské služby spolu neustále soupeřili o postup. Když kolem opevnění zuřil nejprudší boj, zvolal Pullo: „Nad čím váháš, Vorene? Vyhlížíš místo, kde bys prokázal svou statečnost? Dnešní den rozhodne naše spory.“ S těmito slovy vyběhl před valy tam, kde bylo vidět nejhustší zástup nepřátel. Ani Vorenus na valu nezůstal a následoval ho, obávaje se o svou pověst u ostatních. Pullo došel na půl cesty k nepřátelům a hodil kopí po jednom z nich, který vyběhl před šik, probodl ho a zabil. Jeho druzi ho zarkyli štíty a Pulla zasypali kopími a zabránili mu postoupit dál. Jedno kopí mu prorazilo štít a uvázlo v závěsném řemeni meče, otočilo pochvu a překáželo mu, aby pravicí meč vytasil. Jak byl v tomto okamžiku neschopný boje, nepřátelé ho obklíčili. Jeho soupeř Vorenus přiběhl a pomohl mu z těžké situace. Všichni nepřátelé se hned obrátili proti němu, o Pullonovi si totiž mysleli, že je kopím proboden. Vorenus se oháněl mečem v boji zblízka, jednoho nepřítele zabil a ostatní kousek odehnal. A jak na ně ještě zuřivěji dotíral, zakopl a upadl do jámy. Teď mu zase, obklíčenému, přišel na pomoc Pullo, a když zabili ještě několik dalších nepřátel, vrátili se bez zranění a s velikou slávou zpět na valy. Válečné štěstí to tak zaonačilo, že si jako soupeři museli pomoci a navzájem se zachraňovat, a opět nebylo možné rozhodnout, kdo z nich dvou je statečnější.“

Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské

Úcta mezi nepřáteli však nebyla pouze výsadou starověku. Zaznamenat ji můžeme ještě v poměrně nedávné minulosti. Obraťme nyní svou pozornost k prostředí letců první světové války, kdy se po nebi proháněly ikonické dvojplošníky i trojplošníky a ve vzdušných tancích se jeden letoun snažil sestřelit druhý.

Manfred von Richthofen, proslulý jako Rudý baron, byl absolutní legendou mezi stíhači. Počet letounů, které sestřelil, se počítá na závratných osm desítek. Ve vzdušných soubojích tedy vynikal natolik, že se s ním mohl měřit opravdu jen málokdo. Bylo mu pětadvacet let, když byl sestřelen a zemřel, přičemž není zcela jasné, zdali ho sestřelil nepřátelský letoun či střela z pozemního kulometu. Pilot, jenž měl Richthofena sestřelit, se jmenoval Arthur Roy Brown.

K sestřelení Rudého barona přitom mělo dojít tak, že se Brown snažil pomoci svému příteli Mayovi, jehož Richthofen na nebi pronásledoval. May by se s vysokou pravděpodobností stal další obětí Rudého barona, ale Brown ho na poslední chvíli zachránil tím, že se svrchu dostal za jeho letoun a začal střílet. Zprvu si sám nebyl jistý, zdali ten, koho sestřelil, byl opravdu onen slovutný Richthofen. Avšak to se později potvrdilo a sám Brown se jel podívat na jeho tělo. Nejenže se Brown původně ani neodvažoval doufat v sestřel nejlepšího německého pilota, ale při pohledu na mrtvého nepřítele mu byla jakákoli radost z úspěšného sestřelu legendárního nepřítele naprosto cizí:

Při pohledu na Richthofena jsem se zhrozil. Když jsem přistoupil blíže, zdál se mi tak malý, tak něžný. Vypadal přátelsky. Jeho nohy byly štíhlé jako nohy ženy. Vězely v hulánských lakových holínkách, jakási elegance, která nebyla s drsným oděvem letců nijak v souladu. Sundali jsme mu čepici, světlé, jako hedvábí měkké vlasy, jakoby vlasy dítěte, spadaly ze širokého, vysokého čela. V jeho obličeji byl nápadný výraz mírnosti, dobroty a ušlechtilosti. Najednou jsem si připadal bídně, nešťastně, jako bych spáchal bezpráví. Vůbec jsem nepocítil radost, že tu leží Richthofen, největší ze všech! Při myšlence, že já jsem jej donutil, aby tam ležel, tak klidně, bez života, se mne zmocnil pocit studu a dokonce i jakési zlosti sama na sebe. Tento člověk byl ještě před chvilkou plný života!

Manfred von Richthofen – Rudý letec

Fotografie Manfreda von Richthofena, jejímž auterem je Nicola Perscheid

Jelikož byl Richthofen sestřelen nad nepřátelským územím, zůstalo jeho tělo v držení nepřátel. Ti s ním však naložili s veškerou úctou, podobně jako dříve naložili Němci s tělem britského pilota Lanoea Hawkera, jehož po dlouhém a těžkém souboji sestřelil právě Richthofen. Hawker byl Němci řádné pohřben, a to se všemi vojenskými poctami.

V případě Richthofenovy smrti tomu nebylo jinak. Byť Rudý baron způsobil nepřátelům svými leteckými úspěchy nemalé škody, pociťovali k němu značnou úctu. Pohřbili jej tedy se všemi vojenskými poctami a jeho rodině zaslali zprávu o průběhu pohřbu, v níž se mimojiné píše:

Tak šel průvod až ke vstupu na malý válečný hřbitov. Zde u brány stál anglikánský duchovní, který měl kněžskou sutanu přehozenou přes khaki stejnokroj, ozdobený anglickým válečným křížem. Za rakví šlo dvanáct mužů smutečního doprovodu se sklopenýma očima a s puškami, hlavněmi namířenými k zemi, pod paží. Za rakví pak šli angličtí důstojníci a poddůstojníci, mezi nimi padesát letců, kteří měli nedaleko svá letiště. Letci chtěli prokázat statečnému a vynikajícímu nepříteli poslední poctu. Přinesli věnce, které uvili ze slaměnek a ozdobili německými barvami. Tyto věnce nyní ležely na rakvi. Jeden důstojník pak nesl velký věnec s nápisem „Rytmistru von Richthofenovi, udatnému a ctihodnému nepříteli“, který byl poslán hlavním stanem britských leteckých sil.

Manfred von Richthofen – Rudý letec

Na nebeských bojištích první světové války ještě zůstaneme. Mezi německými letci si výborně vedl také mladík Ernst Udet, jemuž bylo na konci války počítáno dvaašedesát sestřelených nepřátelských letounů. Ve své autobiografické knize Můj život letce zmiňuje vzdušnou přestřelku se skvělým francouzským letcem Georgesem Guynemerem, který dokázal sestřelit třiapadesát letadel:

Mladý Ernst Udet

Ano, takto létá na nepřátelské straně fronty jen jeden muž, Guynemer. Ten, který sestřelil třicet Němců, který loví vždy sám jako všichni nebezpeční dravci, který napadá shora přímo ze slunce, v mžiku nepřítele sestřelí a zmizí. Tak také dostal Puze. Vím, že je to boj na život a na smrt.

Zkouším všechno, co umím, nejužší zatáčky, kolmé pády, klouzání po křídle. Avšak soupeř bleskurychle uhodne každý můj pohyb a hbitě na něj reaguje. Ponenáhlu poznávám, že má nade mnou převahu. Nejenže jeho stroj je lepší, ale také muž, který v něm sedí, umí víc než já. Ale nevzdávám to. Další zatáčka. Na okamžik se ocitne v mé palebné čáře. Stisknu spoušť. Nic, kulomet mlčí. Střela uvázla.

Levicí svírám dál řídicí páku a pravicí se snažím náboj uvolnit. Nadarmo, nic se neděje. Na okamžik pomyslím, že bych mohl uniknout letem střemhlav dolů. Při takovém soupeři by to ale bylo beznadějné. Hned by mi seděl v týle a sestřelil by mě.

Létáme tedy dál v zatáčkách kolem sebe. Byl by to obdivuhodný let, kdyby v sázce nebylo všechno. Ještě nikdy nebyl žádný z mých protivníků takticky tak chytrý. Na pár vteřin dokonce zapomínám, že ten naproti je můj nepřítel. Připadá mi, jako bych cvičil nad naším letištěm se zkušeným kamarádem. Ale to je jen na pár vteřin.

Osm minut kroužíme navzájem kolem sebe. Je to nejdelších osm minut mého života. Teď si lehl naznak a frčí přímo přese mě. Pustil jsem na okamžik kormidlo a buším oběma rukama do kulometu. Je to primitivní prostředek, ale někdy to pomůže. Guynemer shora zpozoroval tento pohyb. Jistě jej zpozoroval! Teď ví, v jaké jsem bryndě, že jsem bezbrannou kořisti.

Opět prolétá na zádech těsně nade mnou. A tu vystrčí ruku a pozdraví mě. Docela lehce pokyne a střemhlavým letem se ponoří dolů na západ, směrem ke své linii fronty.

Domů letím jako omámený. Někteří lidé tvrdí, že Guynemer měl tehdy sám závadu na kulometech. Jiní se domnívají, že se obával, abych do něho ze zoufalství svým strojem nevrazil. Ale já vím své. Věřím, že ještě dnes zbyl na světě kus rytířského hrdinství starých časů. A proto alespoň teď kladu pomyslný věnec na neznámý Guynemerův hrob.

Ernst Udet – Můj život letce

Ernst Udet v roce 1940

I přesto, že ve válkách a na bojištích hraje často velmi důležitou roli vychytralost a lest (a totéž platí při boji o život či útěk ze zajetí), mohou k sobě chovat úctu a slušně spolu jednat i nepřátelé, nehledě na vlastní válečné úsilí a osobní motivaci k útěku a přežití. Ernst Udet ve zmíněné knize uvádí příhodu s anglickým letcem, jehož sestřelil bratr výše zmíněného Rudého barona, Lothar von Richthofen:

Bratr našeho rytmistra Lothar von Richthofen sestřelil jednoho anglického majora a ten spadl právě vedle našeho tábora. Pěchota nebyla nablízku, a tak jsme ho jako zajatce drželi u nás.
K večeři se objevil v kasinu s Richthofenem a představil se nám. Byl to štíhlý, trochu hranatý chlapík sportovního typu. Z jeho přívětivého, ale trochu zdrženlivého chování bylo patrné, že jde o typického gentlemana. Hovoříme o koních, psech a letadlech. O válce nemluvíme, Angličan je naším hostem a nechceme u něho vzbudit dojem, že ho vyslýcháme. Uprostřed zábavy se šeptem obrátí ke svému sousedu, pak vstane a jde ven. Lothar za ním hledí trochu znepokojeně.

Kam to jde?“

Ptal se: I beg your pardon, where is the loo?“ (Promiňte, prosím, kde je tu záchod?) vysvětluje Mausezahn.

Znejistěli jsme. Záchod je umístěn na konci rokle, v níž leží tábor, vzdálený asi tři minuty chůze, za ním se prostírá les. Pro sportovce není nic snazšího, než odtud utéci. Názory se různí. Maushacke, dobře živený Brunšvičan, je nejhorlivější. Rozhodl se jít ven za ním, ale Lothar odporuje: „Jednali jsme dosud s tím člověkem jako s hostem a nemáme sebemenší důvod pochybovat o jeho slušnosti.“

Ale klidní nejsme. Koneckonců jsme za zajatce odpovědni. Jestli uteče, bude malér. Jeden z nás přistoupí k oknu a dívá se za Angličanem. Za několik vteřin se nás seskupí kolem něho celý hlouček. Angličan kráčí dlouhými kroky přes prostranství. Pak se zastaví, zapaluje si cigaretu a rozhlíží se. Okamžitě jdeme do podřepu. Pohostinnost je svatá a naše nedůvěra by ho mohla urazit. Host už mizí za prkennou stěnou domečku. Uklidňuje nás, že jsou škvírou nad podlahou vidět jeho hnědě střevíce. Avšak Maushackův detektivní smysl pracuje na plné obrátky.

Hoši,“ šeptá bez dechu, „ten tam už nestojí ve svých botách. Vyzrál na nás a jen tak v ponožkách zmizel. Nemůže přece takhle stát v botách, když…“ Předvádí nám, jak by měl mít vlastně nohy při této činnosti. Zatím však Angličan vychází a vrací se k nám. V hlubokém předklonu se plížíme zpět na svá místa. Když vstupuje, tlacháme už zase o koních, psech a letadlech.

Nikdy bych si neodpustil, kdybych zklamal takové hostitele,“ praví anglický major a připíjí nám se sotva patrným úsměvem. Děkujeme vážně a slavnostně. Příští ráno odvádí malý, zarostlý domobranec našeho zajatce. Ten se ještě několikrát otočí a mává nám.

O pět dní později přináší Mayerchen z Gentu zajímavou zprávu. Jakýsi anglický zajatec přepadl svého strážce a uprchl v německé uniformě. Všechno se odehrálo na klozetu jedoucího rychlíku, kde také našli průvodce zavřeného.

Byl to major?“ ptá se Mausezahn vzrušeně.

Ty jsi jasnovidec, člověče!“ vyhrkne Meyerchen. „Skutečně, byl to anglický major.“

Ernst Udet – Můj život letce

Jak vidno, major se se zajetím nehodlal smířit, ale zároveň odmítl využít vhodných situací k útěku, když byl hoštěn svými nepřáteli, kteří se k němu chovali vřele a s úctou.

Na závěr se podívejme na setkání nepřátel v souvislosti bojů a sporů o Těšínsko, které vlastně tak trochu připomíná vyše zmíněný úryvek z Iliady. Zde se velitel československého vojska, Josef Šnejdárek, nečekaně potkává s polským generálem Latiníkem u jednoho stolu. Závěr úryvku sice naznačuje, že celé jednání o několikadenním přerušení bojů vlastně ve skutečnosti nevychází z pouhého jednání v hotelu, nýbrž je z vyšších míst, ovšem neubírá to nic na hodnotě poklidného setkání velitelů obou nepřátelských stran:

Tak jednoho dne přijedu do hotelu „Zum braunen Hirsch“ projednat nějakou věc s anglickým členem této komise, plukovníkem anglické armády Coulsonem. Byli jsme hotovi; bylo 5 hodin, hodina čaje, a plukovník, jako správný Angličan, mě pozval na čaj. Řekl jsem: „All right“ a sešel jsem s ním po schodech do sklepa, který byl upraven v jídelnu.
Čekal jsem, že tam najdu obyčejnou společnost „five o clock“, ale ocitl jsem se uprostřed velmi početné a vybrané společnosti elegantních pánů a dám. Byli to účastníci zájezdu polské šlechty do Těšína, asi z důvodů politických.
Byl jsem překvapen, ale Poláci byli překvapeni ještě více. Že by se jim pozval na čaj velitel nepřátelského vojska, to se jim přece zdálo mnoho. Protože mě však uvedl anglický splnomocněnec, a asi také vlivem dobrého svého vychování, se ihned vzpamatovali a posadili mě na význačné místo, totiž mezi paní Michejdowou (choť bývalého císařského presidenta Slezska), paní Latiníkovou (choť generála Latiníka, velitele polských vojsk, kterého jsem byl v předcházejících dnech porazil).
Zraky přítomných se zvědavě upřely na mne. Měl jsem totiž špatnou pověst. Prý jsem střílel na potkání a bůhví, co ještě. Teď byla společnost zvědavá, jak vypadá Waligura zblízka. Ujistil jsem je, že ani děti a tím méně ženy n e j í m.
Byl jsem skvěle obsluhován. Zákusky mi podávala pěkná, elegantní dáma, která byla i slavná. Byla to totiž jedna krásná Polka z Karvinné, která prý v předcházejících bojích podněcovala polské vojáky k chrabrosti proti našim vojákům.
Musím se přiznat, že když jsem bral zákusky s podnosu, který mi nabízela, díval jsem se vždycky jedním okem, nedrží-li v ruce nějaký veliký špendlík do klobouku, kterým by se mohla pokusit probodnout srdce nenáviděného nepřátelského velitele.

Naproti mně seděl sám generál Latiník, a tu jej slyším, jak praví svému sousedovi: „Potřeboval bych jet do Krakova, dát si tam dělat novou uniformu. Všechno mi ti čeští chlapi vykradli, když přepadli Těšín. Jen tak, že jsem ujel do zámku.“

Možná, že mluvil pravdu. Já jsem totiž přepadl Těšín v noci a není vyloučeno, že moji hoši si trochu pomohli z garderoby generála Latiníka. Pamatuji se, že v den dobytí Těšína se u oběda vyprávělo, že v Těšíně dva vojáci běhají s generálskými lampasy. Ale vraťme se k našemu čaji. Latiník ještě pokračoval: „Nevím však, mohu-li opustit byť i nakrátko své místo. S tím chlapem naproti (tím mínil zdvořile mne) člověk nikdy neví.“ Vmísil jsem se do hovoru a táži se generála:

Pane generále, jak dlouho potřebujete, abyste si dal dělat novou uniformu?“

Dva dny,“ zní odpověď.

Pane generále, dávám vám čtyři dny času, protože já bych chtěl letět do Paříže navštívit svou paní.“

I vzal jsem kartonek, na kterém bylo natištěno menu, a na jeho čistou stránku jsem napsal:

Plukovník-divisionář Šnejdárek, velitel československého vojska, se zavazuje, že po čtyři dny nepodnikne žádný útok na polské vojsko, aby se generál Latiník mohl odebrat do Krakova za účelem obnovení své garderoby.“ Aby mi nemohl nikdo vyčítat porušení nějakých diplomatických pravidel (čert nespí), dal jsem tento akt podepsat všemi přítomnými členy mezinárodní komise. Mohl jsem lehce slíbit, že nebudu útočit, jelikož mi byl od prvního února naší vládou každý útok na Poláky zakázán. Příběh tento vylíčil James A. Roy ve své knize „Pole and Czech in Silesia“, London, John Lane, the Bodley Head.

Josef Šnejdárek – Co jsem prožil/Pochoduj, nebo zemři!

Josef Šnejdárek

Příkladů, kdy si nepřátelé vzájemně projevují úctu a čest, se dá nalézt mnohem více. Lze přitom vycházet z mýtů, bájí, pohádek a samozřejmě ze skutečných událostí, které je zapotřebí oceňovat, vyzdvihovat a přikládat jim vážnost.

Nechť se takové i jiné čestné a ušlechtilé činy minulosti stanou zdrojem inspirace pro přítomnost i budoucnost.

Ruthar ze Svatoboru, jaro 2020

Zdroje:
Arriános – Anabasis Alexandri (Tažení Alexandra Velikého)
Ernst Udet – Můj život letce
Gaius Julius Caeser – Zápisky o válce galské
Josef Šnejdárek – Co jsem prožil/Pochoduj, nebo zemři!
Manfred von Richthofen – Rudý letec

https://www.televizeseznam.cz/video/vylety-do-minulosti/posledni-sestrel-rudeho-barona-20-duben-1918-317022

Odkazy:

https://www.valka.cz/Udet-Ernst-t9106
https://www.valka.cz/Guynemer-Georges-t9109
https://www.valka.cz/Hawker-George-Lanoe-t9115
https://www.valka.cz/Richthofen-Manfred-von-t9105

Obrázky:

https://cs.wikipedia.org/

*Typickým příkladem může být záplava internetových článků o tom, jak se berserkové dostávali do svého běsnícího stavu pomocí různých halucinogenních prostředků (hub, alkoholu, bylin…). Je sice možné, že se tyto prostředky tu a tam mohly objevit – tvrdit dogmaticky, že tomu tak nikdy nebylo by mohlo být stejně nesprávné jako to, že tomu tak vždy bylo – ale Mirceau Eliade ve svých spisech o šamanismu na různých místech uvádí konkrétněji, jak tento stav běsnění může fungovat, pročež se lze domnívat, že výklad naznačující závislost schopnosti berserků dostat se do běsnícího stavu na užití halucinogenních prostředků není zcela opodstatněný, neboť ignoruje určitou skupinu schopností člověka pracovat pomocí různých technik na stavu vlastního vědomí. Více se o tom můžete dočíst v článku „Jak berserkové probouzeli svůj furor?