Domů » Rozjímání » Příspěvky » Kult chladné noci – básně/texty

Kult chladné noci – básně/texty

Ženy vznešené

Ref:
K dálnému obzoru modré oči se upínají.
Vítězstvím Římanů celá krajina se otřásá.
Vítr si pohrává s prameny žlutých kadeří,
o nezlomných ženách hrdých píseň slavnou navždy vypráví.

Porážka bolí jak umírání,
vidina otroctví pařáty zatíná
do srdcí vznešených, neúspěchem raněných.
Přesto v nich hrdosti zůstalo mnoho.
Bohové Římanů služebné nechtějí,
ztemnila obloha, odešla naděje.
Zoufalství přichází plíživým krokem,
hrdost a čest však neodchází.
Na kolena padnout neuvidíš ženy vznešené.

Ref:
K dálnému obzoru modré oči se upínají.
Vítězstvím Římanů celá krajina se otřásá.
Vítr si pohrává s prameny žlutých kadeří,
o nezlomných ženách hrdých píseň slavnou navždy vypráví.

Vlasy jsou spletené, poslouží účelu.
I bílé paže však životy zardousí.
Děti již odešly do noci nejisté.
Na druhém břehu posečkají chvíli.
Pevným stiskem loučí se se světem
statečné ženy, Smrti jdou vstříc.
Silné a hrdé, zkázy se nebojí,
když hledí do tváře Smrti se ctí.
Na kolena padnout neuvidíš ženy vznešené.

Ref:
K dálnému obzoru modré oči se upínají.
Vítězstvím Římanů celá krajina se otřásá.
Vítr si pohrává s prameny žlutých kadeří,
o nezlomných ženách hrdých píseň slavnou navždy vypráví.

Dobré ráno, poutníku!

Ranní měsíc se usmívá,
drzý a prohnaný, dobře ví,
co by se jistě mohlo stát.
Mlčí, jen k některým promlouvá.

Pozorovatel stříbrný,
tam mezi světy dívá se.
Jeho smích vede mě k mezníku.
„Dobré ráno, poutníku!“

Ref:
Propast se dívá,
její dno v temnotě mizí.
Rozum je vratký,
řítí se do hlubin v závrati.

Lid ušlechtilý upadá,
v chátru se mění početnou.
Lůza zvrácená slaví svůj pád,
měsíc ví dobře, co se může stát.

Ať dopadne tvrdé kladivo!
Ať sekyra z nebe zasáhne!
Čas přiblížit se k mezníku.
„Dobré ráno, poutníku!“

Ref:
Propast se dívá,
její dno v temnotě mizí.
Rozum je vratký,
řítí se do hlubin v závrati.

Kopí letí svítáním,
čarovnou mocí udeří,
zažehne oheň pradávný.
Jeho plameny zazáří.

Ranní měsíc se rozplývá,
v ozvěnách slyším jeho smích.
„Vítej v temném lesíku.
Dobré ráno, poutníku!“

Ref:
Propast se dívá,
její dno v temnotě mizí.
Rozum je vratký,
řítí se do hlubin v závrati.

Bájesloví

Ref:
Příběhy dávné nevzal čas,
pořád je máme v krvi.
Tam, kde Midir hledá Étaín,
tam věrné činy vzkvétají.
Kde Achilles válčí statečně,
přátelství roste skutečné.
Když Týr vykročí vlku vstříc,
odvážných skutků hned je víc!

Jména slavných hrdinů přetrvávají staletí.
Zuby si na nich láme čas, když o nich vítr vypráví.
Vznešené činy přebrodí i řeku zapomnění.
Dají nám rozpomenout se na to, kým jsme kdysi byli.
Připomínají odvahu i rozezvučí žal.
Vyprávějí o hrdinství a o tragických osudech,
o ceně smrti statečné, o ceně lásky věrné,
o síle vědění a lsti, o moci srdcí vzdorujících.

Ref:
Příběhy dávné nevzal čas,
pořád je máme v krvi.
Tam, kde Fafnir hlídá poklad svůj,
se rozprostírá bájná sluj.
Kde kněžna věští budoucnost,
kouzel a čar je víc než dost.
Kde Théseus bloudí temnotou,
tam nit je světlou jistotou.
Příběhy dávné nevzal čas,
pořád je máme v krvi.
Kde Orfeova lyra zahraje,
tam i nejhlubší cit dozraje.
Kde Wotan získá vědění,
moudrost každého pozmění.
Kam praotci přivádí svůj lid,
tam domov tvoří pokoj a klid.

Moudrost světa je na dosah, zrnko pozornosti stačí.
Vědění nosí z bájí plášť a nutné zapomnění plaší.
Prohlédni to, co vidíš jasně, spatříš skryté síly.
Božská je provázanost jevů i souvislosti nezřetelné.
Míjejí dny a noci černé, bílé paže mýtů starých
se natahují ke hvězdám, na struny noci prsty hrají.
Líbezná hudba zaznívá, vznešené tóny oživí,
co v koloběhu umírá. Vždy bez ustání budou znít.

Ref:
Příběhy dávné nevzal čas,
pořád je máme v krvi.
Kde mizí Odysseovi druhové,
tam odvážným radí bohové.
Kde Thór se z rohu napije,
iluze rázem ožije.
Tam, kde Šemík skáče ze skály,
ohně milosti zaplály.
Příběhy dávné nevzal čas,
pořád je máme v krvi.
Kde valkýru Sigurd opustí,
zpívá se o pomstě a bolesti.
Kde Héfaistos ková zářnou zbroj,
tam zruční svádí pilný boj.
Kde viselce Esus obchází,
tam temný háj se nachází.
Příběhy dávné nevzal čas,
pořád je máme v krvi.
Tam, kde Psýché sílí z lásky své,
porazit lze nástrahy zlé.
Kde Persefona tiše truchlívá,
smutek přechodný se ukrývá.
Kde Sisyfos bohy ošálí,
tam chytrost čaruje zpovzdálí.

Stateční

Potoky krve se linou po zamrzlé půdě.
Krkavci poslouchají řinčení mečů.
Štíty praskají, rohy troubí k nebesům.
Chladný vítr vane do tváří hrdinů.

Prudký a silný, opírá se do vojů.
Na bojišti prochází se hrdost a čest.
Píseň válečná zní v celé své kráse.
Činí se valkýry, mnoho je einherjů.

Ref:
Na život a na smrt musí se bít
muži stateční.
Na rozhraní světů hrdiny čeká
vítězství.

Prořídly šiky, když soumrak se snášel,
sněhové vločky vzduchem se míhají.
Třpytí se v paprscích slunce zimního,
stezkou mezi světy padlé doprovází.

Hrdinské činy, pýcha synů navěky,
v bájné a slavné mýty čas je přerodí.
 Jak ohně zářit budou v dobách nelehkých.
Dokud uchovány v pamětech zůstanou.

Ref:
Na život a na smrt musí se bít
muži stateční.
Na rozhraní světů hrdiny čeká
vítězství.

 

Rozbřesk

Po chladné zemi, plazil se mráz,
čaroděj vznešený, nabíral na síle.
Obloha noční, moudrá i tajemná,
svázaná osudem tě cestou provází.

Příběhy zapsané v tvé krvi napořád
ve stínech přebývají, čekají na soumrak.
Ledy se znovu vrátí, pokryjí zem,
až listy dubů vystoupají do oblak.

Ref:
Na provazech tu visí devět mrtvých těl,
ty v jejich stínu smrti tiše přemítáš.
Vítr je chladný, prostoupen inspirací,
už brzy zazpívají meče na pláních.

Fragmenty dávných časů vídal jsi v temnotách,
zapomenutý sen byl dlouho ztracený.
Ve spárech dávných bohů držen pro vítězství,
kdy skončí bitva a nad krajem se rozední.

Sluneční záře rozlije se po svazích hor,
co bylo zvěděno zas bude tajemstvím,
zas budeš bloudit hnán touhou po vědění,
rozpolcený v mysli své budeš, kým jsi byl.

Ref:
Na provazech tu visí devět mrtvých těl,
On v jejich stínu smrti tiše přemítá.
Vítr je chladný, prostoupen inspirací,
už brzy zazpívají meče na pláních.

Píseň odcházejícího

Stýská se mi po zemi mé,
ledy ve vysokých horách zaváté,
zpívají písně o dobách hrdinských.
Vítr severní krajem se prohání.
Vítr severní krajem se prohání.

Můj sen ztracený, vzpomínka vzdálená.
Touha po slávě a po činech velkých.
Silný jsem býval, jako vlk rychlý.
Kladivo vržené vstříc hordám nepřátel.
Kladivo vržené vstříc hordám nepřátel.

Ref:
Rád bych šel tam za ledovou bouří,
tam kde vítr vane prudký a šlehá tě do tváře.
Krutý mráz a nebe fialové zuří,
k životu probouzí všechny smysly tvé.

Úctou a slávou ověnčený jsem byl.
Chodíval krajem sluncem zalitým.
Modravé nebe se odráželo v řekách.
Životem voníval vzduch čistý v dálavách.
Životem voníval vzduch čistý v dálavách.

Ref:
Rád bych šel tam za ledovou bouří,
tam kde vítr vane prudký a šlehá tě do tváře.
Krutý mráz a nebe fialové zuří,
k životu probouzí všechny smysly tvé.

Dopřej mi sen na cestu poslední.
Půjdu za Smrtí, jak mi Osud káže,
neznámou stezkou, stíny doprovázený.
Než mi nový život vdechne vítr severní.
Než mi nový život vdechne vítr severní.

Ref:
Rád bych šel tam za ledovou bouří,
tam kde vítr vane prudký a šlehá tě do tváře.
Krutý mráz a nebe fialové zuří,
k životu probouzí všechny smysly tvé.

Návštěva podsvětí

Po schodech kamenných
pomalu sestupuj.
Skála se otvírá,
podsvětí volá.

Devět
– nocí a dní k moudrosti vede.
Osm
– run natřikrát kolem se otočí.
Sedm
– kouzel ti zpomalí srdce.
Šest
– schodů tě hlouběji zavede.
Pět
– smyslů nabírá na síle.
Čtyři
– živly tě v harmonii halí.
Tři
– přání tě naplní klidem.
Dvě
– zavřené oči se dívají.
Jedna
– vstupuješ do hlubin země.

Velkolepé jsou podsvětní síně,
duchové země tu přebývají.
Bludičky modravé poletují šerem,
ticho panuje nad říší tajemnou.

Jen šepoty stínů ševelí chmurně,
podsvětní řeky žalozpěv pějí.
V jejich vodách je bolesti mnoho,
tisíce příběhů, smutek i radost.
Pramení na místech neznámých
a neví nikdo, kam odtékají.
Jen jejich píseň zní bez ustání.
Ke svým břehům zvou stíny mrtvých.

Ruthar, 2018 (+2017)