Domů » Rozjímání » Příspěvky » Kult síly

Kult síly

Síla je darem bohů

Lidský život byl od pradávna spojen se silou. Vytvoříme-li si ve své mysli obraz pravěké či starověké epochy, pak si tento fakt uvědomíme mnohem lépe, než když budeme vycházet z pohledu do doby dnešní.
Život člověka byl prostoupen fyzickou, mentální i duchovní silou, která jej činila odolným, schopným a tvořivým. Obrazně řečeno jedná se o energii, která v člověku zprvu pouze dřímá, později vzrůstá a kulminuje a nakonec pomalu odchází. Svým způsobem tak připomíná jakýsi vzácný artefakt propůjčující moc (v tomto případě životně důležitou), který se jednoho dne přirozeně vrátí ke svému právoplatnému majiteli. Síla je dar od bohů. Díky ní můžeme prožít své životy kvalitně a smysluplně, avšak nesmíme zapomínat, že tento dar nám byl pouze propůjčen.

DCIM100MEDIA

Síla a život aneb (Ne)Přítel člověka – Smrt

V minulosti lidé síle rozuměli mnohem lépe než dnes. Volili si sílu, protože jen ta jim mohla zaručit přežití, svobodu, suverenitu a podobně. Dnešní jedinec by jen těžko sledoval pád nemocných a nechtěných dětí z Taygetské skály. Starověká Sparta je samozřejmě svou inklinací k síle proslulá, avšak není důvod domnívat se, že tomu například v lesích celé Evropy nebo jinde na světě bylo jinak. Naši předkové se dožívali vysokého věku jen zřídkakdy. Svou roli sehrála vysoká úmrtnost dětí, války, násilí, těžké úrazy a nemoci, které šlo vyléčit jen v minimálním počtu případů.
A tak smrt nikdy neodcházela příliš daleko od lidských seskupení. Byla vždy na blízku, aby svou ruku vztáhla na toho, kdo právě navracel dar síly zpět do rukou bohů. Lidem byla v minulosti smrt bližší, takže ji i vnímali jinak. Dobře rozuměli přírodním pochodům.
Dnes tomu tak již není. Medicína je schopna zachránit život (někdy prakticky bez problému), který by byl v minulých staletích jistě ztracen, při životě jsou udržováni lidé, jež by v minulosti bez přístrojů, léků či odborné pomoci velmi rychle zahynuli. Velká část starších lidí žije právě jen díky lékařské péči, která navýšila střední délku života o celou řadu let.
Lidská společenství vždy měla zájem na léčbě zranění a nemocí svých členů. Dnes je také samozřejmé, že pokud si někdo zlomí končetinu, udělají lékaři, co je třeba, aby ji dali do pořádku. Na druhou stranu existuje obrovské množství lidí, kteří ztratili sílu (moc) nad svým tělem nebo sílu (moc) nad svou myslí. Jestliže někdo ochrne, pohyb a fyzická síla se vytratí z jeho života. Člověk, jenž takovou ztrátu síly utrpí, si samozřejmě může najít jiný smysl života. Existují oblasti, jimiž se může zabývat. Může najít smysl v rozvíjení síly mentální. Může se učit, sledovat okolní dění, zajímat se, pozorovat růst svých potomků a předávat jim vědomosti či moudrost.  Někdo jiný ale může v takové situaci jakoukoli motivaci k životu postrádat. Takový člověk by k životu neměl být „přemlouván“. Neměl by být nucen. Každý člověk by měl mít právo odejít. Koneckonců život ve fyzické rovině bez fyzické síly (pohybu, moci ovládat své tělo) – to je stav, jenž už z principu může vést k touze po odchodu.
Humanistické žvásty, jež se příhodně proplétají s křesťanskými hodnotami, vedou pouze k nesmyslným postojům omezujícím sílu v mnohých podobách, jen aby vyzdvihovaly slabost. Tyto postoje umístily hodnotu lidského života do výšek, kam jednoduše nepatří. Život může být posvátný, avšak společenské postoje světa jasně hovoří za své: přeceňují hodnotu lidského života. Tyto postoje staví člověka někam nad přírodu, nad všechny ostatní bytosti žijící na této planetě. Celé lesy jsou káceny jen proto, aby bylo kde postavit další supermarkety, hnusné budovy, parkoviště atd. Tvář přírody je zjizvena lidskou činností. Je pošpiněna neúctou, kterou jí lidé prokazují. To všechno jen proto, aby existoval prostor a prostředky pro lidstvo, které se díky tomu bude jen dále rozpínat, což je jistě na pováženou (obzvláště v době, kdy bílí lidé v Evropě prakticky vymírají pod náporem cizinců).
Světový postoj se snaží udržet naživu naprosto každého – sebevraha i těžce nemocného člověka. Pokud si někdo sáhne na život, dostane nálepku nevyrovnaného blázna, který by, podle „odborníků“, neměl rozhodovat sám o sobě.
Odejít z tohoto světa ale nemusí být známkou slabosti. V některých případech jde jen o odpověď na volání domova. Moudrý člověk ví, že umírá pouze tělo, které náleží rovině fyzické, takže podléhá jejím zákonům, zatímco duše se vrací „do světa za světem“ (například).

Silní a slabí

Po celá tisíciletí existovala mezi lidmi určitá hierarchie. Do popředí se dostávala jen užší skupina lidí – silní. Tito lidé své postavení získali díky smělosti, chytrosti, odhodlání, píli, vytrvalosti, sebekázni, obětavosti, věrnosti či lstivosti. Někteří z nich si svou pozici udržovali pouze pro sebe, jiní zajistili i svůj rod. Některé rody po období prosperity pouze klesaly ke dnu, jiné se držely a vštěpovaly svým členům a potomkům hesla, zásady a poučky, které měly i budoucí generace učinit silnými.
Dnes se již formálně na rody, šlechtu, velmože a podobně příliš nehraje, avšak stále existují jedinci (či mocné rody/rodiny), jež prosperují a jsou úspěšní v různých oblastech. Tito lidé se sice mohou topit v bohatství, ale též pamatují i na mentální a duchovní rovinu, která jim k němu dopomohla. Mnoho z nich staví stále na těch stejných pilířích – sebekázeň, píle, vytrvalost a tak dále. Lpění na těchto zásadách jen indikuje pevný vztah těchto lidí k síle.
Síla totiž činí člověka schopného k dodržování  předem určených zásad. (To se netýká pouze mentální a duchovní roviny, nýbrž také fyzické. Člověk, který rozvíjí své tělo zdravým pohybem, musí, aby se neminul s výsledky, také projevit vytrvalost a sebekázeň.) Slabý člověk obvykle končí ve chvíli, kdy narazí na část svého vlastního , kterou není schopen překonat. Slabý člověk jen neustále hledá kompromisy, a to jak ve vztahu k sobě samému, tak ve vztahu k ostatním.

Na uctívání „kultu síly“ není nic nelidského a špatného. Jedná se o jev, který hraje v přírodě naprosto stěžejní roli. Kult síly nelze opomíjet!

 

Sílu!

Ruthar