Domů » Rozjímání » Příspěvky » Okolnosti christianizace na našem území

Okolnosti christianizace na našem území

Následující článek pojednává o okolnostech, které s sebou nesla christianizace našeho území. Vysvětluje, proč se kníže Rastislav rozhodl obrátit na Byzantskou říši a jaký vliv mělo mít jeho rozhodnutí na rozložení moci ve zmíněném prostoru.

 

     Slovanům, kteří byli v 6. a 7. století podrobeni Avarům, se podařilo osvobodit díky franskému kupci Sámovi. Sámo vládl pětatřicet let, během nichž se také dostal do konfliktů s Franskou říší. Významnou roli sehrála v roce 631 bitva u Wogastisburgu, místa jehož poloha je dodnes pro historiky záhadou. Slované v bitvě zvítězili a porazili Franky, kteří již v té době byli křesťany.

     (V roce 496 proběhl křest franského krále Chlodvíka, kterého pokřtil remešský biskup sv. Remigius. Frankové byli tedy už od této doby křesťany – katolíky, nikoli ariány, jako ostatní germánské kmeny.)

     Na Moravě a na jihozápadním Slovensku začátkem 9. století existovala dvě knížectví – moravské a nitranské. Pokřesťanštění Moravy mohlo nastat zhruba kolem roku 822. Christianizaci tehdy měli na starost němečtí misionáři. Vliv západního křesťanství zesiloval i politický vliv franských panovníků nad zmíněnými knížectvími. Roku 830 byl vysvěcen nitranský kostel, čehož se ujal salcburský arcibiskup a o patnáct let později přijalo 14 českých velmožů křest a podrobili se východofranské moci.

     Na christianizaci Velké Moravy se od roku 829 podílela pasovská diecéze. Na území Velké Moravy nežilo původně žádné křesťanské obyvatelstvo, poloha se nacházela za hranicemi Římského impéria, což činilo překážku christianizaci. I Avarská říše zde působila jako překážka pokřesťanštění. Ojedinělé misionářské pokusy zůstávaly bez úspěchů.

     Roku 831 biskup Reginhard pokřtil knížete Mojmíra I. a všechny Moravany a následně se rozhodl vybudovat církevní organizaci na Moravě, která by byla první církevní organizací na tomto území. V jejím čele stál archipresbyter, jemuž byli podřízeni všichni duchovní působící v zemi, tedy i ti, kteří nepřicházeli z franské říše. Na Moravě působili kněží, kteří měli biskupské svěcení, avšak vůči biskupům neměli rovného postavení.

     V podstatě během celé své existence musela Velká Morava řešit konflikty s Východofranskou říší. Dobyvačné pokusy probíhaly i pomocí křesťanských liturgií, konaných v latině německými kněžími. Tak rostl vliv východofranské říše na Velkou Moravu. Nástupce Mojmíra I. – Rastislav sice úspěšně odrážel útoky Ludvíka Němce, nicméně uvědomoval si, že nejlepší by bylo zřídit na Velké Moravě vlastní biskupství, které by nepodléhalo pasovské diecézi.

     Aby se Rastislav zbavil vlivu Východofranské říše, potřeboval biskupa nebo arcibiskupa. Přestože byl Rastislav považován za panovníka nezávislé země, církevní oblast spadala, jak již bylo zmíněno, pod pasovskou diecézi, což činilo značný problém pro skutečnou nezávislost země. Aby tedy Rastislav zajistil opravdovou svrchovanost své země, potřeboval osamostatnit církevní organizaci. Rastislav nejprve oslovil Řím, konkrétně papeže Mikuláše I., který však potřeboval spojenectví východofranského panovníka i kléru, protože vedl spor se západofranskou říší a jejím králem Lotharem a západofranskými biskupy. Papež Mikuláš I., tedy na Rastislavovu výzvu nezareagoval kladně a zareagovat kladně asi ani nechtěl. Věděl, že tato záležitost by se znatelně dotkla plánů Východofranské říše.

     Rastislav se tedy obrátil na druhou stranu a smělým diplomatickým tahem oslovil Byzanc. Tento krok se týkal i moravských zahraničních zájmů. Evropa musela počítat s Bulhary a protihráčem Bulharů byla právě Byzanc. Morava měla pro zesílení vztahu s konstantinopolským císařem vážné důvody.

     Jelikož nebyl papež Mikuláš I. ve sporu jen se západofranským králem Lotharem a arcibiskupem západofranské říše Hinkmarem, ale hlavně s císařem Michalem III. a cařihradským patriarchou Fotiem, rozhodl se Michal III. a patriarcha Fotios Rastislava podpořit, i přestože věděli, že Morava s Panonií spadaly do oblasti, kde působil Řím.

     Avšak Rastislavovu žádost přesně nesplnili. Vyslali bratry ze Soluně, Konstantina a Metoděje, kteří už své misijní schopnosti potvrdili, takže mohli být pro tuto misii doslova dokonalou dvojicí, jenomže ani jeden z nich nebyl biskup, či snad dokonce arcibiskup. Rastislav se mohl cítit částečně podveden, avšak přesto byzantskou misii přijal a soluňským bratrům poskytl plnou podporu. Konstantin a Metoděj knížete Rastislava nezklamali, naopak rychle dosáhli očekávaných výsledků. Na Velkou Moravu s sebou přivedli své žáky, kteří měli v budoucnu pokračovat v jejich díle. Tak byly položeny základy pro zřízení samostatné moravské diecéze, osvobozené od bavorských biskupů.

 

Zdroje:

Bláhová, M. – Frolík, J. – Profantová, N.: Velké dějiny Koruny České I., Praha 1999, s. 215
Kocek, Pavel: Předcyrilometodějské počátky křesťanství v našich zemích, in: Historický obzor 3, 1990-1991, s. 92
Husa, V. – Kropilák, M.: Československé dějiny, Praha 1966, s. 26