Domů » Rozjímání » Příspěvky » Otázka vlastního nazírání

Otázka vlastního nazírání

     Svoboda, demokracie, tolerance, antirasistický postoj, snášenlivost – tato a další podobná slova doléhají neustále k naším uším ze všech stran. Zaslechneme je ve škole, v televizi, vidíme je v novinách, na internetu. Pokud sledujeme fotbalová utkání Ligy mistrů, nevyhneme se antirasistické kampani „no to racism“. Děti ve školách poslouchají od nejútlejšího věku povídání učitelů o demokracii, podle nich, nejlepším státním zřízením krásně kontrastujícím se zlotřilými tyraniemi, oligarchiemi a monarchiemi. O několik let později musí psát eseje o rasismu a zdůrazňovat v nich, proč je tento životní postoj špatný a proč nemá v moderním světě co dělat. Rádo se připomíná, že každý člověk má právo na svou víru, ale nikdo si nepřizná, že se v této otázce jedná především o náboženství, tedy jakýsi rozdíl mezi něčím, co má cosi vnést do duše, a něčím, co představuje jen další způsob ovládání druhých.

     Náš problém tkví v tom, že jsme přestali hledat a tvořit. Přestali jsme se ptát. Každý už tak nějak automaticky věří ve správnost již zmíněných hodnot a utíká za jejich nejasným světlem, přičemž je nadšeně oslavuje. Téměř nikdo se v tom šíleném běhu nezastaví, aby se zamyslel, zdali vůbec běží za tím nejlepším světlem, za jakým běžet může. Přestalo se hledat. Hodnoty a životní postoje byly jasně určeny.

     Takový je začátek příběhu o našem umírání. Zde se rodí naše smrt – na poli lhostejnosti a neochoty vytvářet vlastní pohledy na svět. A to tu nepíši jen o ignorantech, ale mám na mysli i lidi uvědomělé, humanisty, kteří se tváří moudře, rozdávají pochopení a toleranci, nesouce si v srdcích obraz světa, kde žije jeden vedle druhého v míru a v pohodě bez rozdílů původu, barvy pleti a náboženského vyznání. Nejen ignoranti, ale taktéž uvědomělí a vzdělaní humanisté v sobě dokonale uhasili uhlíky tvořivosti. Dobrovolně poplivali jiskry podněcující hledání a vytváření skrze vlastní individualitu, namísto čehož se rádi chytili zezvučnělých slov slibujících velké věci. Věci, jež se naneštěstí v našich očích i srdcích zachytily, jako se zachycují pouze nesmrtelné viry, kterých se nedokážeme zbavit.

     Dokonce existují různá hnutí. Hnutí nabízející porozumění. Hnutí vytvářející v očích svých stoupenců iluzi o prozření. Říkají tomu otevření očí. Lidé celý život ignorující ten tichý šepot touhy po smysluplnosti se cítí nadšeně, když poznají sobě podobné a s jejich pomocí najdou odvahu pohlédnout sami sobě do tváře. Jak úžasné, že potkali někoho, kdo je osvobodil! Jak neuvěřitelné, že potkali někoho, kdo jim ukázal, kým ve skutečnosti vlastně jsou! Jak úžasné, že jim někdo otevřel oči.

Ach, ano. Nebyly to celé desítky, stovky, tisíce nebo snad milióny lidí, kteří to zázračné procitnutí prožili? Kdo asi podobný pocit zažil? Nebyli to snad kněží? Nebo první filosofové? Co žáci Pythágorovi? Co celé generace filosofů navštěvující Platónovu Akademii? A co Ježíšovi učedníci? První křesťané? Co Mohamedovi stoupenci? Co falešní proroci, fanataci, odpadlíci? Co první komunisté? A představitelé hnutí hippies? Co lidé, kteří se potkali s východními náboženstvími a filosofickými směry, neotevřeli snad oči?

     Ale ano. Ti všichni věřili, že oči otevřeli. Ti všichni ochotně vychrstli ten mizerný a polovičatý obsah svého bídného kalichu „poznání“ do šedožlutého písku, ve kterém se navždy nenávratně ztratil, aby si mohli nalít ze zásob někoho jiného. To dělali a dělají to pořád, nezapomínajíce nadšeně informovat ostatní o svém prozření. Nevědomky přejímají jen slupky různých přesvědčení, což vede především k tomu, že později ztroskotají na mizerných základech, na kterých „své nové vědění“ postavili, lépe řečeno: na prohnilých prknech, na něž ukradené mínění přenesli. Jsou dokonce tak troufalí, že o tom lžou i sami sobě. Přejmou cizí učení, zahltí se myšlenkami někoho jiného a zapomenou na svou vlastní cestu, čímž se sami zatratí. Jen o tom neví. Co na tom, jestli to přejaté přesvědčení káže lásku a přátelství. Co na tom, jestli káže nenávist a zlobu. Na tom nezáleží. V tomto není rozdílu mezi prvními křesťany, osvícenci, komunisty nebo antirasisty. Oni všichni věřili a věří, že otevřeli oči. Děkují svým spasitelům, svým zachráncům za pomoc v hledání správné cesty. Jsou si jistí, a to je na tom to nejhorší, jsou si jistí, aniž by cokoli vytvořili, aniž by škrtli sirkou, kterou v sobě jen málokdo objeví. Sirkou skrze níž se rozsvěcí plamen Bohů. Někdy si dokonce myslí, že vystoupili z davu, nazývaje ostatní ovcemi. Přehlíží jasný fakt, který by jim nabídl obraz, v němž by spatřili sami sebe jako tupé ovce odbíhající od jednoho pastýře k druhému. Jedná se o kolotoč roztočený už od úsvitu lidství. Kolotoč, který nabral závratnou setrvačnost, kterou jen tak nic nezastaví. Lidství se znetvořilo nerovnováhou mezi svou vlastní kvalitou a kvantitou. A to se neprojevuje pouze v úvahách o otevření očí.

     Je málo těch, co skutečně hledají. Většina lidí pouze přejímá. Jsou to přívrženci různých -ismů, hnutí, náboženství a podobně. Smýšlí o sobě jako o těch, co spatřili světlo, pravdu. Ostatní jsou pro ně pouhými ovcemi. Sami neví, že jejich krk obepíná úplně stejná smyčka nepříjemně štiplavého provazu. Potom je těžké věřit v sílu lidského ducha.

     Lidé od pradávna zabíjejí cosi přirozeného a samozřejmého uvnitř sebe. Pro většinu z nich je nejoblíbenější maska právě ta, která byla vykována v ohni ignorance. Jiní si zvolí masku moudrosti a uvědomění, zapomínajíce na to, že to, co jim kryje tvář je právě jen pouhopouhá maska. Jen maska.

     Žel všem Bohům uctívaným v našich krajích, že jsou lidé nesví. Jedno souvisí s druhým. Jestliže lidé nevytvářejí hodnoty, vlastní způsoby nazírání, nehledají, ale jen slepě následují, přestupují, přejímají cizí přesvědčení, pak odsuzují sami sebe k jisté záhubě, která se nenápadně ukrývá v nástrahách zidealizovaných hodnot, lenosti a neochoty rozvíjet sebe sama.

Sílu!

Ruthar