Domů » Rozjímání » Příspěvky » Příchod

Příchod

Já, mí bratři, mé sestry
našli jsme útočiště v kraji lemovaném horami.
 
Stromy a louky vábily nás svou vůní
doprovázenou tvářemi Zelených,
jak třpytí se Bílá řeka svitem luny,
to viděli jsme za nocí probdělých.
 
Lesní tůně, skály a prolákliny v nich
skrývaly tajemné a prastaré brány
zahaleny ovzduším krajin zásvětních
k těm moudrým v našich řadách promlouvaly.
 
Ta země, stanuvši se naším domovem,
otevřela náruč k vřelému objetí,
záštitu přísahali jsme jí pod dubem,
dary vložila do rukou svých dětí.
 
Co jsme dostali, to zušlechtěno bylo,
hojnost a bohatství přinesly nám časy,
déšť padal, aby zrno se urodilo,
příroda šeptala nám tichými hlasy.
 
Ten kraj plný kopců, potoků, řek i luk
ochotně bránili jsme vlastními štíty,
též ostřím hrotu kopí proráželi vzduch
i nepřítele, zvali nás zuřivými.
 
My, mocní a nepoddajní, v boji strašní,
sytili krví svou i krví nepřátel
zem kraje půvabného s povahou zvláštní.
Jak smrt té půdě chutná, nikdo nevěděl!
 
Jenom stopy zbudou po slávě našich dní,
střípky legend jako rozbité nádoby
ve skalních soutěskách, kde jiné světy dlí,
zůstanou jen krkavci kroužící nad hroby.
 
Já, mí bratři, mé sestry
na pouť nejasného konce se vydáme,
pryč na daleké cesty.
Snad vrátíme se – jistotu nemáme.
 
Já, mí bratři, mé setry
odešli jsme z kraje lemovaného krásnými horami.
 
 
                                                                            Ruthar