Proč je Avatar tak populární?

Když v roce 2009 vyšel první Avatar, ignoroval jsem to. Věděl jsem o tom pouze tolik, že o tom všichni mluví a že na to všichni chodí do kina. To byl důvod mé lhostejnosti. Čím více o tom okolí nadšeně hovořilo, tím méně jsem měl chuť se na film podívat. Viděl jsem jej tedy až s odstupem času a musím přiznat, že se mi velmi líbil.

Původně jsem měl za to, že popularita filmu je dána jeho úchvatnou vizuální stránkou, výpravností a velkolepostí. To jistě svou roli sehrálo, ale hlubší a silnější důvody vězí někde jinde, jak jsem si uvědomil s odstupem let.

Celý filmový svět – de facto měsíc Pandora – je sám o sobě plátnem, na nějž jako lidstvo můžeme projikovat své vlastní nevědomé obsahy. To, s čím se v jednotlivých filmech této série potkáváme, pro nás není nic nového. Oslovuje nás to, protože je v tom ve skutečnosti něco velmi starobylého. Film jako takový má mnoho rovin a nelze jej vykládat (jako ostatně žádné dílo) jednostranným způsobem. Rád bych se však nad jednotlivými archetypálními obsahy pozastavil.

Nejprve však odbočím k tomu, co se může mnohým divákům zdát zjevné. Pozorujeme-li ve filmu, jak si chamtivé lidstvo podmaňuje území na Pandoře a zároveň drancuje okolní přírodu i s jejími obyvateli, ubráníme se jen těžko pomyšlení na osud původních obyvatel amerického kontinentu. Obyvatelé Pandory žijí podobným způsobem života, v podstatě jako lovci a sběrači. Podobně jako Indiáni čelí obrovské technologické převaze. Jak ovšem níže uvidíme, bylo by nepřesné vnímat příběh jako nějakou alegorii podobných událostí nota bene s tím, že lid Na’vi představuje na úrovni světonázoru to, v co věřili Indiáni, zatímco dobyvatelé nově objeveného kontinentu (či lidstvo expandující na Pandoru) s tímto světonázorem nemají nic společného.

Život na Pandoře, jak ho skrze jednotlivé filmy poznáváme, se nám ukazuje jako něco, co v podstatě žilo a žije v nevědomí lidstva (alespoň převážně toho západního/evropského/bělošského). A na plátně či obrazovce to vidíme před sebou.

Máme tu posvátný Strom duší (Vitraya Ramunong), který je klíčovým pro klan Omatikaya. Kolem něj vykonává rituály různého druhu a díky němu se propojuje se světem. Skrze něj lze komunikovat s předky, Eywou (viz níže) nebo například léčit.
Posvátné stromy známe ze svých vlastních mytologií. Mezi nejznámější patří asi Yggdrasil. Tento strom ze severské mytologie prorůstá a spojuje všech devět světů. Je to vlastně axis mundi (osa/střed světa). Podobně lze chápat Irminsul, který nechal Sasům pokácel Karel Veliký v rámci christianizace.

Takový strom není obyčejným stromem. Pro danou kulturu představuje střed světa a drží celý svět pohromadě. Mircea Eliade v knize Posvátné a profánní zmiňuje například nomádský kmen Achilpů, kteří s sebou nosili svůj posvátný kůl (kauwa-auwa):

„To jim umožňuje neustále se přemisťovat, aniž přestávají být ve ,svém světě‚, což znamená zároveň ve spojení s nebem, kde zmizel Numbakula.“

Numbakula pro Achilpy představoval božskou bytost, která stvořila jejich předka a posvátný kůl, jejž následně tento bůh sám pomazal krví, vylezl po něm a zmizel v nebi. Eliade dále píše:

„Zlomí-li se tento kůl, nastává katastrofa: jakoby ,konec světa‚, návrat k chaosu. Spencer a Gillen vyprávějí, že podle jednoho mytu se posvátný kůl jednou zlomil a celý kmen zachvátila úzkost; jeho příslušníci nějaký čas bezcílně bloudili, až nakonec usedli na zem a poddali se smrti.“

Je evidentní, že strom symbolizující střed světa, má takový význam, že jeho zánik prakticky představuje i zánik kmene či ztrátu jeho moci či svobody (například pro pohanské Sasy bylo pokácení Irminsulu více než symbolické pokoření jejich svobody a moci; následovala jejich násilná christianizace).

Nesmíme zapomínat na to, že axis mundi je tím, co propojuje svět v různých jeho rovinách. Šamani po nich mohou šplhat do nebeských sfér či sestupovat do podsvětí. To má navíc svůj význam i pro posmrtný život, neboť duše mohou odcházet právě do těchto směrů. Když ve filmové sérii Avatar vidíme, jak se Na‚vi napojují na Strom duší, můžeme v tom pozorovat zřetelnou podobnost. Šaman de facto putuje různými světy svým vědomím. Na´vi dělají to samé. Připojí se k posvátnému stromu a vypadají, že spí, jejich vědomí zatím prožívá nějaké dobrodružství. 

Dodejme ještě, že některé stromy se těšily veliké úctě u starých Slovanů, zejména věřili-li, že v nich sídlí nějaký duch. Strom jako takový je jedním z nejvýraznějších symbolů Vánoc v naší kultuře. Stromy jsou však významné i pro jiné kultury či náboženství. Například Strom Bódhi (Strom osvícení, Strom probuzení), kde měl Siddhárta Gautama (Buddha) dosáhnout probuzení. Cizí není koncept posvátného strom ani fantasy kultuře. J. R. R. Tolkien ve svém díle vymýšlel takovýmto stromům i velmi libozvučná jména, nemluvě o tom, jaký význam hrály v jeho příbězích. Jmenujme například Telperion a Laurelin, Hírilorn či Nimloth.  

Výše zmíněná Eywa je stěžejní fenomén celého díla. Je svým způsobem něco jako Matka Země. Ovšem s tím rozdílem, že ve filmu je zjevně vykreslována jako něco opravdu živého či vědomého. To je pro celý tento filmový svět naprosto typické. To, co existuje jako představa v našich mytologiích, mystice či úvahách o přírodě, je tam zobrazeno jako skutečné (existuje tam na „hmatatelné“ úrovni). Zatímco naše vlastní příběhy a pocity byly časem redukovány na jakousi symbolickou či abstraktní úroveň, tj. jako něco vesměs „neskutečného“ či „nemateriálně pozorovatelného“, film nám to předkládá v naprosto pevných obrazech, kde se toto zmíněné doslova realizuje a nedá se o tom pochybovat jako o nějakém myšlenkovém konstruktu či nejistém předpokladu.

Řada tvorů na Pandoře disponuje jakýmsi výběžkem se svazky nervových vláken (tsaheylu). Trochu to připomíná univerzální konektor, jímž se tvorové mohou vzájemně propojovat za účelem sdílení koordinace při pohybu po spojení (pro let ve vzduchu či plavbu v moři atp.), pocitů či vědomí. Nejde jen o propojení mezi jednotlivými bytostmi, nýbrž také o spojení s určitými ohnisky na Pandoře, která umožňují zvláštní druhy interakcí (Strom duší či Zátoka předků).

To, co se v našich pozemských kulturách objevuje jako charakteristické jevy některých filosofických směrů, lidové pověrčivosti, v některých náboženstvích, v animismu a šamanismu, je na Pandoře znázorněno doslovně. Nám není cizí myšlenka, že jsme všichni mezi sebou navzájem i dohromady s přírodou, provázání či že dohromady tvoříme jeden celek. Ale snadno na to zapomínáme, mnoho lidí to zcela vytěsnilo, nebo možná přímo zavrhlo či o světě takto neuvažuje a nevztahuje se k němu. Osobně jsem přesvědčen, že představa o jednotě přírody a vzájemného provázání vychází z hlubin nevědomí, jež je právě jako příroda sama. Proto se tak často a na různých místech naší planety tato představa objevuje. V naší materialisticko-ateistické společnosti je však odsunuta stranou, ignorována, zapomenuta. Žádný div, že pak filmy jako Avatar přilákávají obrovské zástupy diváků fascinovaných tím, co v nich vidí.

Přestože nám náš vlastní instinkt říká, že jsme provázáni s přírodou a Matkou Zemí, ve společnosti, v níž žijeme, je pro většinu lidí nesnadné tomu věřit a chovat se podle toho. Filmová série Avatar to připomíná a zdůrazňuje doslovnými vyobrazeními těchto fenoménů. Ve filmu tedy vidíme to, že bytosti se reálně propojují a neexistují na Pandoře jako tvorové odtržení od přírody či reality. Jsou její plnou součástí.

Totéž platí pro Eywu. My často uvažujeme o Matce Zemi, ale mnozí ji v naší společnosti chápou jako obrazné pojmenování naší domovské planety. Jako matérii. Horniny, minerály, domov živlů. O tom, že by mohla existovat jako skutečný celek obdařený čímsi na bázi vědomí či nevědomí (mám pocit, že zde se hranice trochu stírá), uvažuje jen málokdo. Přitom právě tento postoj silně ovlivňuje, jakým způsobem se k ní (i k sobě navzájem) chováme.

Eywa je jako Matka Země, akorát je opět vyobrazena přesně tak, jak Matka Země byla či snad dosud je vnímána už jen okrajovými, drobnými skupinkami lidí a jednotlivci na naší planetě. Eywa tam opravdu existuje jako bytost. Jakási personifikace a zastřešení veškerého života na Pandoře (a snad nejen na ní).

Na‚vi rovněž vyznávají kult předků, což je i na naší planetě rozšířená duchovní praxe. Ve filmu se dá komunikace s předky (či zesnulými) navázat právě skrze určitá místa přes neurální spoj s Eywou. Opět tedy doslovně. Svým způsobem to není otázka víry. Stejně tak to, že ten, kdo zemře, někde přetrvává a stává se součástí všeho. Zatímco lidé se někde modlí k předkům, aby je osvítili svou moudrostí, na Pandoře jsou zemřelí skutečně součástí jakési celoplanetární formy bytí a je možné se s nimi radit či prožívat dobrodružství zcela doslovně. Navíc je možné, že další a další generace zemřelých posilují Eywu či s jejich nahromaděnou zkušeností se i sama Eywa stává moudřejší a život se s ní posouvá a vyvíjí (avšak to je jen má domněnka – vzniklá při psaní tohoto textu – o tom, jak by to mohlo být).

V přírodě se občas objeví cosi jako malé poletující bílé medúzky (atokirina). Ti jsou domorodci považováni za duchy představující/přinášející požehnání. Také mnohé lidské kultury věří v duchy a v to, že duchové mají své záhadné záměry, v duchy, jež se projevují ve světě.

Věnoval jsem se zejména vyobrazení světa/přírody na měsíci Pandora. I samotný příběh a motivy v něm by bylo pochopitelně možné sledovat podobnou perspektivou, ale to už by nebylo tak zajímavé, neboť to lze aplikovat prakticky skoro na všechna díla (filmová, literární..). Navíc bychom se tím dostávali pryč od podstaty tohoto textu. Nicméně, máme tu hrdinu, co vstupuje do nového světa, zprvu jako „novorozenec“ či nezasvěcenec, později jako někdo, kdo se rychle učí, a nakonec stává hrdinou (resp. někým, koho všichni silně respektují). Takto se dá uvažovat i o jiných dějových liniích, nicméně tento text se měl primárně soustředit na vyobrazení zmíněného světa jako takového.

Pointou článku je to, že pohled na Na‚vi a jejich souznění s přírodou (a na jejich přírodu) je něčím, co nás fascinuje (fascinace je dle C. G. Junga stav, kdy je osloveno nevědomí) a popularita série Avatar ukazuje, jak moc se to děje. Nemělo by nám však unikat, že se díváme na něco povědomého (i proto ta fascinace, proto to okouzlení). Mnohé z jednotlivých jevů jsou tím, co bylo lidstvu, různým kulturám či okruhům dobře známo. Zde to vidíme znovu, v novém, našimi vlastními dějinami a dlouhou linií času, nezastřeném hávu. A opět nás to přitahuje. Proč?

Protože nám to připomíná zřejmě tu nejpřirozenější podobu bytí, jaká nám náleží, dá-li se to tak říct. Hovořit o tom, co je či není přirozené, je vždy složité, lidé však žili jako lovci a sběrači velmi dlouho. Dnes se zdá, že obraz jejich života musíme složitě skládat dohromady, ale při bližším ohledu zjistíme, že mnohé z toho, co se dnes doporučuje pro zdraví (psychické-fyzické), je tím, co bylo životu lovců a sběračů jasné.

Novodobý fenomén shinrin-yoku nám říká, jak důležitý je pobyt v lese. Existuje veliké množství větších či menších studií a pokusů, z jejichž závěrů lze vyvodit, že lesy na nás mají ohromný vliv. Pobyt v lese zvyšuje naši imunitu, uklidňuje náš nervový systém, odbourává stres, pročišťuje tělo, zvyšuje variabilitu srdeční frekvence, snižuje krevní tlak, zvyšují psychickou pohodu. Lesy čistí vzduch, zachytávají prach, zadržují vodu. Povzbuzují nás svými vůněmi. Některá pozorování naznačují, že lidé žijící poblíž stromů se dožívají vyššího věku než lidé žijící tam, kde stromy chybí. Zkrátka a dobře, zvyšují kvalitu života. Dále se lze bavit o pohybové aktivitě, chůzi, procházkách jako o něčem, co dělá tělu dobře. Totéž může platit pro otužování a jiné aktivity.

Zatímco dnes je třeba lidem tyto aktivity doporučovat nebo připomínat jejich pozitivní benefity, v pravěku byly přirozenou součástí života. Vnímání štěstí můžeme porovnávat u různých skupin lidí jen těžko. My, lidé žijící v moderní společnosti, se často díváme do hluboké minulosti s hrůzou a následnou úlevou, že některé věci již pominuly a naše civilizace je vyřešila. Tak máme teplou vodu, zateplené bydlení, jídlo, co nemusíme shánět v lesích, a tak dále.

Pravěký člověk ovšem měl, co měl. Pravděpodobně netušil, že by svět někdy mohl vypadat jinak, než jak ho znal. Těžko si mohl představit existenci měst a složitých civilizačních výdobytků. Kvalita života se ostatně nehodnotí všude stejně ani dnes. Kvalita života zohledňuje to, v jakým kulturních podmínkách a zvyklostech člověk vyrostl a na co je zvyklý. Převedeno na tento článek:

Pokud bychom vzali skupinku obyvatel Pandory a přenesli je na naši planetu do dnešní doby, mohli bychom si říkat:
„Co jim je? Proč se tady v New Yorku uprostřed mrakodrapů tváří tak nešťastně? Co se jim nelíbí? Tamhle mají stánek s hamburgery a hot dogy, nemusí tu nic lovit, tak mají být šťastní, ne? Navíc mají apartmán v osmdesátém patře, odkud mají skvělý výhled na Central Park! Co by za to jiní dali! Mají tam teplo, měkké postele, tak co?“

To, co příslušník jedné kultury považuje za známku kvality života, nemusí pro příslušníka jiné kultury znamenat vůbec nic.

Život, jak se domnívají či naznačují někteří vědci (například prof. Stanislav Komárek), byl pro člověka pravděpodobně po mnohých stránkách nejpříjemnější právě v časech lovců a sběračů. Jinými slovy přesně v takové podobě, nad níž se s nadšením a okouzlením rozplýváme při sledování filmů ze série Avatar.

Jsem toho názoru, že původní podoba života lidí se od té, kterou vidíme ve filmech série Avatar, příliš nelišila. Nemyslím tím jen lovecko-sběračský způsob přežívání, ale spíše cosi jako duchovní světonázor, který bychom dnes asi chápali jako animismus a šamanismus. Přitom se nedá tvrdit, že by tento světonázor vymizel či se zcela ztratil.

V průběhu věků se objevovali v civilizovaných kulturách jedinci, kteří civilizaci v jistém slova smyslu opustili. Odešli z ní či se jí stranili za účelem hlubšího poznání a navázání vztahu s přírodou. Tito poustevníci odcházeli do lesů, žili v chatrčích, jeskyních či na pouštích. Tíhli k mystice. Neměli shluk nervových vláken, jimiž by se mohli spojit s Matkou Zemí či se zvířaty. Přesto zřejmě nabývali podobných citů a povědomí o přírodě jako Na‚vi.

Ruthar ze Svatoboru, leden 2026