Domů » Rozjímání » Rozjímání blízké psychologii – část 2. – současný stav

Rozjímání blízké psychologii – část 2. – současný stav

Na internetu je možné najít značné množství rozhovorů s psychology a psychiatry (nebo také přímo jejich přednášky). Není výjimkou, když se takový rozhovor stočí k situaci v České republice a jak to v ní s těmito obory vypadá (ať už z hlediska jejich fungování v našem státě či z hlediska povědomí a edukace veřejnosti, pokud jde o jevy související s vyhledáváním pomoci odborníka – psychologa či psychiatra).

Současný stav

Odborníci, zdá se, mnohdy kritizují současný stav oborů zaměřujících se na psychiku u nás i vztah širší veřejnosti k nim, a vyzdvihují úroveň psychologie i přístup lidí v otázkách duševního zdraví v USA a západní Evropě. Naší společnosti je ohledně celého problému vytýkána nízká informovanost a předpojatost. Řada lidí trpících duševními obtížemi mnohdy neví, kam se obrátit a jak problém řešit. Doprovodným jevem k tomu bývá strach ze společenského stigmatu. Svým způsobem je možné chápat potřebu psychologů v naší zemi inspirovat se Západem, ale zkusme se na věc podívat i z jiné perspektivy.

Rozjímání blízké psychologii - část 2. - současný stav

Je vize blízké budoucnosti, kde drtivá většina občanů dochází na pravidelná sezení s psychologem nebo kde skoro každý bere antidepresiva, správná? Má takto vypadat vyspělá společnost? Nebo je něco špatně? Není jádro celého problému někde jinde? Není lepší pokusit se najít jinou cestu k řešení?

Nesmíme však v tomto ohledu zapomenout na to, co již bylo uvedeno dříve. Pomoc psychologů, psychoterapeutů, psychiatrů i psychofarmakologie je samozřejmě důležitá a je zapotřebí, aby byla na dobré úrovni. Značnému množství lidí může zkvalitnit nebo zachránit život. I pouhý rozhovor s psychologem může uklidnit člověka, který se potýká s nějakou duševní poruchou a psychickými potížemi. V těch vážnějších případech může zase rozhodovat nasazení psychofarmak.

To všechno (a ještě více) je nezpochybnitelné, avšak žádá si to určitou míru a rozvahu. K lidskému životu kromě radosti a smíchu někdy patří i smutek a pláč. Až na krajní případy se ale většinou jedná o přirozené lidské reakce, které není nutné okamžitě konzultovat s psychologem nebo je ihned potlačovat uklidňujícími léky.

Potíž je v tom, že se dá celkem nepřehnaně předpokládat nárůst potřeby užívat psychofarmaka i v přirozených situacích, jakmile v naší společnosti dojde k popularizaci onoho nového modelu a jeho prostoupení do každodenního života. Lékaři jistě nejsou stroje na rozdávání léků – nedělají to automaticky. Nasazení léků musí být vždy promyšlené a vědecky opodstatněné, což se v naší zemi, zdá se, ve většině případů stále děje, přičemž je jistě vhodné určitou rovnováhu udržet a nevzdalovat se od ní. Lidé však mají někdy dojem, že díky informacím z internetu celé problematice rozumí lépe než studovaní odborníci s praxí několika desítek let v oboru.

Dobrým příkladem jsou antibiotika. Vždyť i dnes dochází k jejich nadužívání. Někteří pacienti mají dokonce dojem, že je lékař správně neléčí, když jim antibiotika nepředepíše, a někdy dokonce žádají předepsání antibiotik, byť jejich onemocnění není způsobeno bakteriemi.

Proč vůbec dochází k častějšímu výskytu duševních onemocnění v dnešní době? Je možné tvrdit, že některá onemocnění z této oblasti mají svůj původ u genetiky daného člověka, případně se mohou rozvinout z genetických predispozic během života (za působení dalších faktorů) nebo vznikají z jiných příčin. Neměl by však být počet jedinců s takovými duševními poruchami procentuálně víceméně konstantní?

Zdá se, že v současné době to tak, alespoň podle odborníků, není. Nabízí se dvě možná vysvětlení. Buď mají psychologové pravdu a stále více lidí v našem společensko-civilizačním okruhu skutečně trpí duševními poruchami – pak je třeba hledat příčiny, nebo je vyšší incidence ve statistikách možná způsobena rozšířením nových diagnóz a větším množstvím lidí vyhledávajících konzultace s psychology i kvůli ne tolik závažným problémům. Obě možnosti se vzájemně nevylučují, jen ta první má blíže k vážnosti, zatímco ta druhá k citlivosti.

V prvním případě je možné uvažovat o faktorech zmíněných v první části této eseje, tedy o negativním vlivu sociálních sítí a médií či o vzdálení se základním hodnotám. Možné je uvažovat také o vlivu konzumu a blahobytu (nebo spíše, jak uvádí prof. Stanislav Komárek, o ublahobytnění se a o vyvanutí) i o vlivu spasitelských snah usilujících o záchranu světa, jejichž dopad je v řadě případů spíše mediální (tedy opět působí na psychiku člověka), nikoli však příliš reálný, pokud jde o cílení na určité oblasti (tedy na životní prostředí, člověka/lidi, společnost). 

V druhém případě je častější potřeba lidí vyhledávat pomoc psychologů v podstatě méně závažná a může být způsobena obecně vyšší citlivostí společnosti i samotného oboru.

Ruthar, podzim 2019

Poznámka: Tento text je pouhým rozjímáním a rozjímání má rozněcovat. Obsah článku (resp. závěrečných doporučení) je jen tipem, který by snad, dle mého názoru, mohl zlepšit psychický stav většiny lidí ve společnosti z dlouhodobějšího hlediska, a současně posloužit jako prevence vzniku obtížnějších a složitějších psychických problémů. Nejedná se však v  žádném případě o odborné rady. V případě potřeby je samozřejmě nutné vyhledat odbornou pomoc.
Esej si neklade za cíl kritizovat odbornou veřejnost zmíněných oborů. Ve skutečnosti se zaobírá nástinem budoucích časů, tak jako celá řada zdejších úvah týkajících se zase jiných témat (technologie, historie, kultura, náboženství, hudba…).