Domů » Rozjímání » Rozjímání blízké psychologii – část 3. – za prevencí a inspirací

Rozjímání blízké psychologii – část 3. – za prevencí a inspirací

Nepočítáme-li onen (teoreticky) procentuálně poměrně konstantní počet lidí, kteří potřebují spolupracovat s odborníky z oblasti psychologie či psychiatrie, můžeme o zbytku lidí pociťujících určité duševní rozkolísání a neharmonické psychické stavy charakteristické zejména úzkostí uvažovat jako o množině jedinců, pro něž by mělo být možné najít podpůrné prostředky ovlivňující psychiku a mentalitu i jinde.

Prevence a inspirace

Zde je mých devět nápadů, bodů inspirace:

1) Je dobré mít na paměti v eseji dříve zmíněný Epiktétův výrok*. Pomáháobracet mysl k tomu, na čem záleží a co je důležité. Pro člověka je v tomto smyslu stěžejní uvědomovat si skutečné priority, neboť právě ty bývají drahocenné a pomáhají nalézat stabilitu a jistotu. Základní hodnoty se mohou stát spolehlivou a stěžejní kotvou.

2) Vděk v sobě zase nese něco uklidňujícího a vstřícného. Není na škodu, připomíná-li si člověk, za co je skutečně vděčný a čeho si váží. Tuto vděčnost je možné zaměřit například směrem k bezprostředním projevům bytí člověka.

Rozjímání blízké psychologii - část 3. - za prevencí a inspirací

3) Příroda je moudrost a síla. I kvůli tomu je dobré se k ní obracet a prohlubovat s ní vlastní niterní vztah. Je nekonečným zdrojem inspirace i krásy. Čas strávený v lesích, na loukách, na kopcích, v horách či u řek a potoků člověku připomíná přirozené prostředí, v němž se vyvíjeli jeho předkové po desítky tisíc let. Proto je příroda k člověku duchovně tolik štědrá. Poučuje, posiluje, radí a podněcuje. Má svůj řád a zákonitosti, přesto je ve své podstatě nespoutaná a divoká. Není nutné navštěvovat místa z dokumentů a kalendářů. Každá krajina má zvláštní kouzlo. Jen je zapotřebí si to uvědomit, tak jako je důležité být schopen objevit ve své mysli způsob zření a vnímání, jež umožňuje probuzení jemnocitu a smyslu pro duševně i duchovně obohacující pobyt v přírodě.

4) Snoubení předchozích dvou bodů vede ke specifickému vnímání světa a přírody, které ovlivňuje kvalitu našeho duchovního postoje a duševního stavu. Člověk se totiž může soustředit na konkrétní aspekt přírody a jeho vnímání sebou samým. Je možné, aby se člověk zastavil v lese a naslouchal mu. Vnímal veškeré slyšitelné projevy lesa a jeho zvířecích obyvatel, ba co víc – je možné, aby cítil vděk za to, že tak může činit a vychutnávat si celý proces naslouchání.
Je možné soustředit se na dech a vůni louky. Vnímat pohyb dechu, činnost bránice a hrudníku. Je možné cítit ozdravnou a posilující sílu vzduchu proudícího do plic a je možné, díky tomu cítit vděk a čirou radost. Je možné radovat se z kouzla bělostného sněhu, tak jako ze šumění řeky a zurčení potoků.
Mnoho lidí na to zapomíná, ale je zapotřebí si to uvědomovat.

5) Je moudré přibližovat se ideálu kalokagathia – harmonie těla a ducha. Život v civilizovaném světě plném vyspělých technologií má tendenci spíše upozaďovat přirozenost člověka, ale otázka harmonického rozvoje ji stále drží při životě. Je důležité cítit radost z pohybu, chápat jeho přirozenost a soustředit se na něj, tj. prožívat jej vědomě a s radostí a současně s tím chápat onu provázanost pohybu a stavu mysli; rozumět rovnováze a harmonii.

6) Nosným pilířem je také tvořivá činnost. Ta má mnoho podob a přímo nezáleží na tom, zdali člověk rád pracuje s keramikou, se dřevem, jestli rád vyrábí něco v dílně, maluje, píše, skládá hudbu, něco staví či vytváří jiné projekty a díla – či hodnoty. Tvořivá síla má značnou moc. Proudí uměním samotného tvůrce, a navíc ovlivňuje i okolí. Pokud však hovoříme o tvoření v rámci určitých řemesel, je dobré o nich více přemítat. Dobrým příkladem za všechny je řemeslo kovářské. Mircea Eliade popisuje, jak toto řemeslo (a mýty a příběhy s ním spjaté) působilo a stále působí na člověka. Ve své knize píše:

„Příběh není určen ‚probuzenému‘ vědomí, jež nabylo zcela světské povahy. Příběh působí na nejhlubší oblasti psýché, živí a podněcuje představivost. Iniciační symboly ohně a kovárny, smrti a vzkříšení ohněm, kování na kovadlině atd. jsou jasně doloženy v mýtech a rituálech šamanů. Takové obrazy, ‚probuzené‘ vyprávěnými příběhy, působí přímo na duši posluchačů, přestože ti už vědomě nechápou původní význam toho kterého symbolu.“**

7) Dobrých vztahů s nejbližšími lidmi je také nutné si vážit. Pouhé uvědomění si toho, jak jsou dobré vztahy cenné, pomáhá tyto vztahy zkvalitňovat, prohlubovat a upevňovat. Člověk může být rád za každého člověka, s nímž si rozumí a který ho chápe, stejně tak jako za lidi, kteří mu vždy pomohou, když je potřebuje. Navíc to funguje i opačně: ví-li člověk, že je pro druhé důležitý a nápomocný a že ho blízcí mají rádi, cítí se lépe.

8) Každý den by si měl člověk vymezit alespoň určitý díl času pro zájmové činnosti, jednoduše řečeno: najít si čas pro to, co ho baví – a tím probouzet pocit radosti. Takovými činnostmi může být procházka, čtení, pohyb, návštěva nějaké kulturní akce a podobně. I po náročném a vyčerpávajícím dni je dobré mít před spaním pocit, že jsme se věnovali také něčemu, co nás povzbuzuje a těší.

9) Podobně jako se člověk rodí s orgánovou soustavou (systémem), která mu umožňuje optimálně přežívat v přírodě, přichází na svět také s duchovním substrátem, na jehož podobě se po více než desetitisíce let podepisoval vliv přírody. Z toho plyne skutečnost, že člověk potřebuje rozvíjet i svou duchovní složku. V zásadě se jedná o nějaký duchovní koncept, který člověku umožňuje lépe se orientovat ve většině oblastí života – hodnoty, cíle, priority – a budovat vztah k otázkám smyslu života. Tuto duchovní složku člověka nejčastěji opečovává filosofie či víra (resp. náboženství). Potíž je v tom, že lidé v současném světě nebývají vedeni k zájmu o tyto fenomény. Často se k zaměření na tuto složku osobnosti dostávají až v pozdějším věku, přičemž se chovají jako žraví konzumenti hnaní touhou nasytit svou duši čímkoli, co jen trochu zavání duchovnem, které ještě nebylo ve své celistvosti „zdiskreditováno“. Proto lidem na Západě připadá jako vhodný duchovní směr například buddhismus, a tak o něm čtou knihy. V jiných případech se lidé hledající něco, co by uklidnilo jejich úzkost a prázdno po duchovním obsahu, uchylují do náruče všemožných náboženských sekt. Svým způsobem se nedá říct, že by z naší společnosti náboženství úplně vymizelo. Často jen vyměnilo objekty zájmu. Jeho rysy zde však stále jsou, byť se jedná o pseudonáboženství. To však nic nemění na fanatismu, jež v sobě někdy nese.

I z tohoto hlediska (a z mnoha jiných hledisek) je dobré čerpat inspiraci u starořeckých a římských filosofů nebo z původních přirozených náboženství: z pohanství – mýtů, tradic, obřadů, hodnot; zkrátka – v našem případě – z původního (indo)evropského náboženství a duchovní tradice, tedy z toho, co se z ní dochovalo a může nás to povzbuzovat i v dnešních dnech. Proč za každou cenu hledat moudrost a sílu jen u autorů žánru esoteriky? Proč utíkat k dálným východoasijským filosoficko-náboženským systémům? Zapomeňme na diskreditaci pohanství, kterou způsobilo křesťanské náboženství. Obnovme svůj vztah k pohanským tématům a rozvažujme o nich. Tam není místo pro dogmata a samozvané církve s patentem na jedinou možnou pravdu. Tam je skutečná pestrost a živoucí energie. Tam je místo pro rozvoj, moudrost, sílu, pochopení i lásku. Je to původní duchovní koncept kvalitního obsahu podněcující k rozjímání, hledání i konání. Za mýty, za příběhy a za tradicemi se skrývá moudrost a vědění; pozoruhodný výklad světa, přírody a pochodů v ní, přičemž jde v podstatě mimo jiné zejména o veskrze vědecký pohled na svět.

Vyjádřil jsem se k tomu blíže a poetičtěji v jednom ze svých textů (zde jen úryvky):

Jména slavných hrdinů přetrvávají staletí.
Zuby si na nich láme čas, když o nich vítr vypráví.
Vznešené činy přebrodí i řeku zapomnění.
Dají nám rozpomenout se na to, kým jsme kdysi byli.
Připomínají odvahu i rozezvučí žal.
Vyprávějí o hrdinství a o tragických osudech,
o ceně smrti statečné, o ceně lásky věrné,
o síle vědění a lsti, o moci srdcí vzdorujících.

Moudrost světa je na dosah, zrnko pozornosti stačí.
Vědění nosí z bájí plášť a nutné zapomnění plaší.
Prohlédni to, co vidíš jasně, spatříš skryté síly.
Božská je provázanost jevů i souvislosti nezřetelné.
Míjejí dny a noci černé, bílé paže mýtů starých
se natahují ke hvězdám, na struny noci prsty hrají.
Líbezná hudba zaznívá, vznešené tóny oživí,
co v koloběhu umírá. Vždy bez ustání budou znít.

Ať jsou tyto rady prospěšné a užitečné těm, kteří v nich najdou inspiraci, rozjímají o nich a uvědomují si jejich podstatu.

Ruthar, podzim 2019

*“Den co den měj na mysli smrt, vyhnanství a vůbec všechno, co se zdá hrozné, ale nejvíce ze všeho smrt! A nikdy nebudeš ani na nic nízkého pomýšlet, ani po ničem příliš toužit.

**Eliade, M. (1977). Kováři a alchymisté. Paris: Flammarion.

Poznámka: Tento text je pouhým rozjímáním a rozjímání má rozněcovat. Obsah článku (resp. závěrečných doporučení) je jen tipem, který by snad, dle mého názoru, mohl zlepšit psychický stav většiny lidí ve společnosti z dlouhodobějšího hlediska, a současně posloužit jako prevence vzniku obtížnějších a složitějších psychických problémů. Nejedná se však v  žádném případě o odborné rady. V případě potřeby je samozřejmě nutné vyhledat odbornou pomoc.
Esej si neklade za cíl kritizovat odbornou veřejnost zmíněných oborů. Ve skutečnosti se zaobírá nástinem budoucích časů, tak jako celá řada zdejších úvah týkajících se zase jiných témat (technologie, historie, kultura, náboženství, hudba…).