Domů » Rozjímání » Page 2

Zamyšlení

Vize budoucích časů

Jak si představujeme budoucnost? Jak si budoucnost představovali naši dávní předkové? Je možné, že se jistá rovina představ o budoucnosti u dnešních lidí liší od těch, jež měli lidé v raném středověku, starověku či pravěku?

My – dnešní lidé – jsme lidé, kteří jsou svědky neustále probíhajícího technologického vývoje v jeho (zatím) nejjasnější záři. Není to zase tak dávno, co mobilní telefony připomínaly svou váhou i svými rozměry menší cihly. Dalo se z nich zavolat a napsat SMS. Brzy se však jejich tvary stávaly elegantnějšími, záhy jim zbarevněl displej a brzy dostaly do své výbavy první fotoaparáty. Jen pár let na to se z nich staly tzv. chytré telefony obohacené o širokou škálu funkcí, díky čemuž pronikly do každodenního života většiny lidí naší civilizace.

Číst dále

Kalokagathia – Klíč k moudrosti a síle

     V kulturách celé řady starověkých národů hrál určitou úlohu sport (resp. pohybové činnosti, které dnes jako sport chápeme). Sportovali dávní Sumerové, Egypťané, Chetité, Číňané a mnoho dalších národů, avšak nikde sport nedosáhl tak úžasného rozvoje a masové popularity jako v antickém Řecku, kde nepředstavoval jen nějakou okrajovou záležitost. Řekové sport zahrnuli do své kultury tak jako žádný jiný národ tehdejší doby. Rozšířili množství sportovních disciplín, zabývali se tréninkovými metodami a pořádali různé hry (spjaté s pohanskými náboženskými slavnostmi).

Odpočívající boxer. Bronzová socha v nadživotní velikosti od athénského sochaře Apollónia z 1. století před n. l. (Národní muzeum v Římě)

     Úspěšní sportovci, zejména vítězové olympijských her, se v řecké společnosti těšili obrovské úctě. Například olympijský vítěz zaujímal ve společenském žebříčku stejnou příčku jako slavný a úspěšný vojevůdce.

     Úvahami o sportu a tělesném pohybu se zabývali i tak proslulí filosofové jako Platón (zaznamenával tréninkové metody boxerů) či Aristotelés (sepisoval seznamy vítězů olympijských a pythických her).
Sport (a zájem o něj) byl zkrátka nedílnou součástí každodenního života dávných Řeků.

Číst dále

Vlk šedozraký

Vánicí zuřivou         bloudil osamělý
zraku vlk šedého.         Krokem šel pomalým,
smečku, již neztratil,         hledal, kde dalo se.
Každým na pouti dnem         naděje pozbýval,
hlavu k zemi klonil,         lovců už nebál se.
Přijal by od nich šíp,         rád by se v odrazu
čepelí zahlédl         ostrých a studených.
Sudbu mu jinakou         osud však připravil,
do želez když padl         a nohou zraněnou
život se vzdaloval,         smrt za ním nepřišla.
Okovů svíravost         padla před odvahou
dívky zlatých vlasů,         která se divoké
nezalekla šelmy.         Otevřela pouta
v bílé tmě vlk zmizel.         Stopy zavál rudé
čistý sněhový plášť         krajinu halící
v krajkový závoj         vzhledu kouzelného.
V kruhu se otočil         den s nocí studenou,
táhl se pomalu         vlk sudbou hnaný.
Křehl, v sníh bořil se         mrazem bičovaný,
slábl a hladověl,         spočinout nebylo
nikdy tak obtížné.         Choulil se, odcházel,
duchové zvali ho         do vlastní krajiny,
však jejich balady         krásný zpěv přehlušil.
Šedivé otevřel         oko ušlechtilé,
procitl ze snových         říší čarodějných.
Smečka nepočetná         kolem něj číhala,
kořisti lovu se         nepodobal její
vzhled ani pevný krok,         natož pak úmysl.
Blesky ledovými         samotář štvaný
smečkou byl přizvaný         k pouti a společným
lovům a přátelství.         Vyšel s ní vánicí,
hravý byl jeho skok.         Rodiny vážil si
nové tak oddaně,         věrně ji zaplatil,
proléval za ni krev,         díl měl spravedlivý
z kořisti lovené.         Samotářem nebyl
pro všechny dny další.         Usmálo se slunce.
Mohyla sněhová         tak zela prázdnotou.

 

Ruthar, podzim 2018

Tabu

    Když „je něco tabu“ znamená to jednoduše, že se o tom nemluví, není tomu věnována pozornost. Ale v době, kdy mají média velkou sílu zaměřit se na určité téma a věnovat mu pozornost opravdu vytrvale a silně, leccos přestává být tabu. Aktivisté ze všech možných skupin společnosti se každou chvíli snaží něco odtabuizovat. Do myslí většiny lidí se snadno dostávají určité typy myšlenek, jež mají tendenci být považovány za správné, aniž by prošly kritickým hodnocením. Jednou z nich je i představa týkající se detabuizace. Tato představa říká: „Není dobře, když je něco tabu.

     Ve skutečnosti však některá témata tabu jednoduše být mají, přičemž je jejich tabuizace dána vývojem společnosti Číst dále

Propast – nová povídka

Propast je mysteriózně laděná povídka, kterou jsem před časem napsal. Přeji příjemné čtení!
Ruthar ze Svatoboru, podzim 2018

Propast, Ruthar ze Svatoboru

Kult Chladné Noci (2018) – nové album

     Album „Kult chladné noci“ vychází v září roku 2018. Obsahuje celkem deset skladeb (sedm s vokály, tři bez vokálů), jejichž souhrnná délka je 51 minut a 39 sekund. Album navazuje na předchozí alba. Texty jsou opět inspirovány především pohanstvím, bájemi a mýty (zejména skladba Bájesloví*) a také historií (skladba Ženy vznešené). Text skladby „Píseň odcházejícího“ je v podstatě zhudebněný básnický projev jednoho z umírajících hrdinů mé připravované knihy. Více než dvanáctiminutová skladba „Návštěva podsvětí“ má zase meditačně-hypnotizační charakter, což je patrné z délky skladby, její prohlubující se tendence i ze samotného textu.

Texty jednotlivých skladeb lze nalézt ZDE
Album je možné poslechnout si na YouTube (a to i v instrumentální verzi – ZDE).
Stáhnout si jej můžete ZDE.

 

*Skladba Bájesloví propojuje mýty, báje a pověsti různých evropských národů. Nachází v nich slavné a ušlechtilé činy a zaměřuje se na jejich význam a přínos. Především je však staví do světla celku a vytváří mezi nimi spojitost, souznění a bratrství. 

Kult chladné noci – básně/texty

Ženy vznešené

Ref:
K dálnému obzoru modré oči se upínají.
Vítězstvím Římanů celá krajina se otřásá.
Vítr si pohrává s prameny žlutých kadeří,
o nezlomných ženách hrdých píseň slavnou navždy vypráví.

Porážka bolí jak umírání,
vidina otroctví pařáty zatíná
do srdcí vznešených, Číst dále

Jak vnímám pohanství

     Renesance pohanství, kterou zažíváme, dává pohanství mnoho tváří. V podstatě bez nadsázky lze tvrdit, že si každý, kdo se k pohanství nějakým způsobem hlásí, vykládá pohanství svým vlastním způsobem. Každý v něm vidí něco jiného a každý si od něj slibuje něco jiného.

     Někdo zkoumá každodenní život pohanských Evropanů a snaží se přenést prvky ze života svých dávných pohanských předků do svého vlastního života. Pro někoho jsou důležité oslavy pohanských svátků, obřady, setkávání se s lidmi se stejným zájmem. Někoho zajímá magie a duchovní složka pohanství. Jiný si pohanství zase spojuje s hudbou a různými hudebními akcemi. Někdo se k modlí k bohům, někdo přináší oběti, úlitby. A tak podobně. U řady pohanů se asi většina z uvedených příkladů i různě prolíná.


     Osobně vnímám pohanství především v následujícím kontextu. 

Krajina

     V mých představách je pohanství jednoznačně spjato s krajinou a přírodou obecně, neboť právě tvář krajiny je tím, co přetrvává věky a překonává čas.
     Na kopce, na které jsem stoupal, stoupali i Číst dále

„Tam se totiž nikdo nesměje neřestem…“

     Téměř každý den můžeme být svědky toho, jak se chování zvrácené, slabošské, bezectné a neušlechtilé omlouvá slovy, že taková je dnešní doba. Jedná se o pohrdáníhodnou výmluvu, která ve skutečnosti nemá žádné opodstatnění. V dějinách civilizované společnosti období, kdy by lidé za tento výrok špatnost, lenost, degeneraci a zvrácenost neschovávali.

     Míříme-li však k vyšším cílům a hodnotám, snažíme-li se zdokonalovat sebe i prostředí okolo nás, pak nemůžeme omlouvat špatnost a úpadek tím, že je budeme přičítat k (současné) době, nebo je snad dokonce tolerovat a smiřovat se s nimi. To dělají zbabělci, lidé slabého ducha, lidé bez vůle a bez cílů.

Úpadek je úpadek,
špatnost je špatnost,
zvrácenost je zvrácenost.
To nepřináší doba, a proto to nelze na dobu svádět a omlouvat to tak.

 

     Sami musíme dělat maximum pro to, abychom neupadali, nekazili své charaktery,
neřítili se ze srázu duchovní degenerace do zatracení. Dávné evropské společnosti (nezkažené civilizací) byly mentálně zdravější a jejich členové se „na dobu“ nevymlouvali. Věděli, co je správné, a špatné zavrhovali. 

Tam se totiž nikdo nesměje neřestem a nikdo neříká, že to s sebou nese doba…
Tacitus – Germánie

Vztah moudrosti, zármutku a šílenství ve Wotanově povaze

     Někdy se říká, že vědění a moudrost s sebou přinášejí utrpení a zármutek, jindy se zase tvrdí, že je těžké rozlišit moudrého od blázna či šílence, neboť hranice mezi moudrostí a šílenstvím je přinejmenším nejasná a nezřetelná. Faktem je, že existuje evropské božstvo, které má ke všem těmto fenoménům velmi blízký vztah. Následující esej se zaměřuje právě na zkoumání povahy tohoto božstva v souvislosti se zkoumáním vztahů mezi moudrostí, zármutkem a šílenstvím.

 

Úvod

     Wotan (Ódin, Hermés, Merkur…) má mnoho tváří, mnoho jmen. Jeho povaha je spjata s pestrou škálou různých jevů, například se smrtí, válkou, moudrostí, šílenstvím, lstivostí, vychytralostí, básnictvím. Obzvláště zajímavá je Wotanova schopnost snoubit v sobě rozporuplné, respektive to, co se zdá být rozporuplné. Wotan je charakteristický svým bažením po vědění. Nikdy nepohrdne možností dozvědět se něco nového, a kvůli vědění je dokonce ochoten přinášet oběti. Tak putuje za moudrostí a jeho hlad po ní nikdy nemizí.
     Pokud ale zkoumáme moudrost, je důležité uvědomit si, na co poukazovali moudří z celého světa. Často lze totiž narazit na tvrzení, že moudrost je doprovázena zármutkem, melancholií a osaměním. I Wotan o tom ví své, neboť moudrost pro něho nepředstavuje nějaký okrajový zájem, nýbrž zájem stěžejní. Touhou po poznání je posedlý. Je nenasytný, pokud jde o vědění, a právě proto zná velmi dobře jeho hořkosladkou chuť. Ostatně i v Hávamálu na to upozorňuje:

 

Každý by měl
kus rozumu mít,
přec však ne přemíru.
Neboť srdce toho
je sotva šťastné,
kdo všechno vždy ví. 

Každý by měl
kus rozumu mít,
přec však ne přemíru.
Kdo nezná
napřed svůj osud,
ten se spokojenou spí myslí.

Hávamál, strofa 55 – 56

Ilustrace Williama Collingwooda „The Stranger at the Door“/“Cizinec u dveří“

     Moudrost nelze jednoznačně definovat a s jejím přisuzováním jednotlivým osobám je to teprve těžké. Je to složitější než například se statečností. Statečnost můžeme jednoduše přisoudit člověku, který vykonal statečný čin. Jen málokdo bude cítit potřebu odejmout status statečnosti člověku, který vběhl do hořícího domu, aby někoho zachránil. S moudrostí je to složitější. Co se některým zdá moudré, jiným zdá se hloupé. Na rozdíl od statečnosti je moudrost více názorová, a proto ji není lehké někomu přisoudit. Drtivá většina lidí se shodne na tom, co je statečné, ale jen málo lidí se shodne, pokud jde o to určit, co je a co není moudré.

 

Pouť osamělých

     Pro zkoumání Wotanova vztahu k moudrosti bychom si měli uvědomit, že je rozdíl mezi tím jít po stezce, Číst dále