Články
Vztah moudrosti, zármutku a šílenství ve Wotanově povaze
Někdy se říká, že vědění a moudrost s sebou přinášejí utrpení a zármutek, jindy se zase tvrdí, že je těžké rozlišit moudrého od blázna či šílence, neboť hranice mezi moudrostí a šílenstvím je přinejmenším nejasná a nezřetelná. Faktem je, že existuje evropské božstvo, které má ke všem těmto fenoménům velmi blízký vztah. Následující esej se zaměřuje právě na zkoumání povahy tohoto božstva v souvislosti se zkoumáním vztahů mezi moudrostí, zármutkem a šílenstvím.
Úvod
Wotan (Ódin, Hermés, Merkur…) má mnoho tváří, mnoho jmen. Jeho povaha je spjata s pestrou škálou různých jevů, například se smrtí, válkou, moudrostí, šílenstvím, lstivostí, vychytralostí, básnictvím. Obzvláště zajímavá je Wotanova schopnost snoubit v sobě rozporuplné, respektive to, co se zdá být rozporuplné. Wotan je charakteristický svým bažením po vědění. Nikdy nepohrdne možností dozvědět se něco nového, a kvůli vědění je dokonce ochoten přinášet oběti. Tak putuje za moudrostí a jeho hlad po ní nikdy nemizí.
Pokud ale zkoumáme moudrost, je důležité uvědomit si, na co poukazovali moudří z celého světa. Často lze totiž narazit na tvrzení, že moudrost je doprovázena zármutkem, melancholií a osaměním. I Wotan o tom ví své, neboť moudrost pro něho nepředstavuje nějaký okrajový zájem, nýbrž zájem stěžejní. Touhou po poznání je posedlý. Je nenasytný, pokud jde o vědění, a právě proto zná velmi dobře jeho hořkosladkou chuť. Ostatně i v Hávamálu na to upozorňuje:
Každý by měl
kus rozumu mít,
přec však ne přemíru.
Neboť srdce toho
je sotva šťastné,
kdo všechno vždy ví.
Každý by měl
kus rozumu mít,
přec však ne přemíru.
Kdo nezná
napřed svůj osud,
ten se spokojenou spí myslí.
Hávamál, strofa 55 – 56
Ilustrace Williama Collingwooda „The Stranger at the Door“/“Cizinec u dveří“
Moudrost nelze jednoznačně definovat a s jejím přisuzováním jednotlivým osobám je to teprve těžké. Je to složitější než například se statečností. Statečnost můžeme jednoduše přisoudit člověku, který vykonal statečný čin. Jen málokdo bude cítit potřebu odejmout status statečnosti člověku, který vběhl do hořícího domu, aby někoho zachránil. S moudrostí je to složitější. Co se některým zdá moudré, jiným zdá se hloupé. Na rozdíl od statečnosti je moudrost více názorová, a proto ji není lehké někomu přisoudit. Drtivá většina lidí se shodne na tom, co je statečné, ale jen málo lidí se shodne, pokud jde o to určit, co je a co není moudré.
Pouť osamělých
Pro zkoumání Wotanova vztahu k moudrosti bychom si měli uvědomit, že je rozdíl mezi tím jít po stezce, Číst dále
Vydal jsem knihu!
V podstatě vždycky jsem doufal, že jednou vydám nějakou vlastní knihu. Už pár let mám jednu rozepsanou. Měla by být rozsáhlá, tedy počítám, že bude mít pár set stran. Napsat takovou knihu stojí hodně energie a úsilí. Ačkoli píšu velmi rád, psaní takového díla nejde vždycky samo. Někdy z člověka inspirace a nadšení přímo vyzařuje, takže je schopen napsat desítky stránek za den, jindy stěží napíše odstavec (který později s velkou pravděpodobností stejně smaže). Jelikož se snažím dávat si na své knize záležet, přišlo mi celkem důležité vydat nějakou jinou knihu (menšího formátu) ještě před ní, abych zjistil, co vlastně takové vydání knihy obnáší, jak to chodí, na co je třeba dát si pozor a tak podobně.
K tomu jsem se rozhodl využít texty ze svých skladeb a své básně. Původně sice nebylo mým cílem vytvářet nějaké básnické sbírky, ale za pár let jsem nashromáždil více než 30 básní, a tak mě napadlo, že by mi mohly v tomto ohledu posloužit. Upravil jsem je, uspořádal a vydal je ve sbírce s názvem „Pohanskou krajinou„.
S výsledkem jsem spokojen. Je to parádní pocit vytvořit nějaké dílo. Mrzí mě jen jedna věc, a to je výsledná cena knihy, kterou zapříčinila moje potřeba vydat knihu s tvrdými deskami (cenu by například zvedly i stránky barevné, proto jsem sbírku upravil tak, aby žádné barvy, obrázky, loga a podobně neobsahovala). Díky měkkým deskám by byla sbírka výrazně levnější, ale musím zmínit, že pokud na knihách něco nesnáším, jsou to právě měkké desky. Přišlo mi tedy naprosto uhozené vydávat knížku s měkkými deskami, když je sám nesnáším.
Zpětně však musím uznat, že v případě vydání této básnické sbírky by bylo asi moudřejší ty měkké desky zvolit, neboť ty tvrdé se zjevně vyplatí spíše u rozsáhlejších děl (která teprve sepisuji). Samozřejmě se jedná o básnickou sbírku a já silně pochybuji, že se dneska vůbec nějaké básnické sbírky prodávají, takže to možná tak důležitou roli ani nehraje a já si o nějakém prodeji poezie žádné iluze nedělám.
Čas od času mi však někdo napíše něco v tom smyslu, že mi děkuje za překlady, které dělám, (nejčastěji ty od Varga Vikernese) a ptá se mě, zdali je možné mě nějak podpořit. Nikdy jsem nečekal, že bych si na těchto překladech něco vydělal, to jsem ani nechtěl.. Nebylo to a není to cílem. Cílem bylo a je vytvářet INSPIRACI pro ostatní. Co se týče podpory mojí snahy, nechci vytvářet nějaký donate systém a podobně. Vlastně se v tomto ohledu mohu zase já inspirovat Vargem, neboť i jeho se lidé ptají, zdali je možné jej podpořit. Varg je pak odkazuje na své s knihy s tím, že pokud jej někdo chce podpořit, nemusí mu posílat rovnou peníze, stačí, když si koupí jeho knihu.
I já bych to viděl podobně. Pokud mě někdo podpořit opravdu chce, budu mít radost, když si mou knihu (později snad knihy) zakoupí. Je to lepší než různé donate systémy, kde přispívající někam jen pošle peníze. Tady za to něco i dostane.
Dvě ukázky:
Linie v labyrintech
Každému koluje v žilách krev pohanská,
prastará jak svítání a soumrak,
dědictví Země, dar lidem od přírody
a k jejímu pochopení rudý klíč.
Od lovců mamutů po svit naší doby
táhne se pradávná linie.
Síla a moudrost, drahokamy tvořivé,
blyští se v propastech hlubokých.
Labyrinty spletité nutné je projít,
hory a bažiny tajemné,
podzemní cesty i hluboké lesy.
Tam vzácné skrývá se tajemství.
Narya
Utíkám tmou za bílým světlem,
Narya plane, jak oheň bohů.
Tajemný les otvírá náruč,
v bludiště zrádné teď vstoupit mohu.
Kameny hovoří jazykem dávným,
postava vznešená v stínech se skrývá.
Zvuky se tříští o kmeny stromů,
jeden zrak ze tmy ke mně se dívá.
Prsten probouzí plameny v duších,
z popela opět praoheň vzejde!
Celý svět v očích má,
ví dobře o všem, co se ti zdá.
Na hlavě diadém stříbrný.
Celý svět v očích má,
ví dobře o všem, co se ti zdá.
Na tváři úsměv vítězný.
Šaty jsou utkané z paprsků noci,
mocná dáma v nich havrany láká.
Srdcem prostoupí podivný pocit.
Patronka statečných hrdá a krásná,
v hrudi je síla a naděje svit.
Patronka moudrých rozhodí sítě,
chytá se ten, kdo nenašel klid.
Patronka odvážných hledá své dítě.
Prsten probouzí plameny v duších,
z popela opět praoheň vzejde!
Celý svět v očích má,
ví dobře o všem, co se ti zdá.
Na hlavě diadém stříbrný.
Celý svět v očích má,
ví dobře o všem, co se ti zdá.
Na tváři úsměv vítězný.
Sbírku básní můžete zakoupit ZDE.
Za případnou podporu děkuji!
Ruthar ze Svatoboru, listopad 2017
Genetické testy
Před několika stovkami let člověk nemohl říct nic proti „slovu Božímu„. Když něco tvrdila Bible, všichni tomu prostě museli věřit. Přít se, když to neznamenalo rovnou sebevraždu, bylo velmi nebezpečné a hrozilo vyloučení ze společnosti. Výsměch byl jistý. Perzekuce byla jistá.
Dnešní věda je „nové slovo Boží„, obzvláště co se týče DNA. Pokud je to v DNA a vědci (noví kněží) to pro nás mohou interpretovat tak či onak, pak proti tomu nemůžeme nijak argumentovat. Pokud například vzorek DNA dokáže, že jste byli bílí, zatímco jste ve skutečnosti byli černí, bude pro vás těžké přesvědčit své soukmenovce, že jste ve skutečnosti byli černí.
Chci říct: jak se můžete přít s DNA? Když věda mluví, Číst dále
Ódin, Sigurd, Brynhild a Tolkien
Sigurd & Brynhild (a Ódin)
Otcův Ódin si zachoval starobylý charakter postavy, která shromažďuje ve Valhalle své „vyvolené”, aby mu stáli po bohu při Ragnaröku; v Písni o Vöslunzích se staví proti Sigurdovu otci, Sigmundovi, v poslední bitvě ho odzbrojí, takže Sigurd, je zabit. Severské legendární pojetí má za to, že Ódin, nespolehlivý, obojetný a zlomyslný, který baží po svárech mezi příbuznými, staví se vposledku proti svým oblíbencům a potírá ty, které vyzdvihoval, že tento Ódin má pro své jednání důvod: potřebuje mít své nejbližší, své favority ve Valhalle v den Ragnaröku.
Ale z neobvykle složitého souboru představ, které obklopují Ódina v severském dávnověku – nasvědčujících o mnoha vrstvách proměnlivých přesvědčení a symbolických významů – v otcově díle vyvstává bůh, která má jen málo společného se zákeřným, zlověstným a neuchopitelným božstvem starobylých textů: bohem války, pánem Valkýr; bohem vyvolávajícím šílenství, zasvěcencem, pánem šibenice; bohem, jenž obětoval sám sebe, mistrem obscénních čar, inspirátorem básníků, schopným měnit podobu, jednookým starcem, nespolehlivým přítelem, obětí Vlka v Poslední den. Je spíš tím, kdo je „obtížen věděním” a putuje v „předtuše běd”, Číst dále
Trpaslíci v severské mytologii a Nibelungové
V Nibelungenlied je poklad spojen se skřetem (trpaslíkem) a s jeskyní v hoře. Jaký význam mají trpaslíci – dvergové [dwarves]?
V severské mytologii se v mytologických básních Eddy i v pojednání Snorriho Sturlusona střetáme s mnoha roztroušenými zmínkami a poznámkami o menších bytostech nesmírně bohatého a rozmanitého pohanského nadpřirozeného světa. Všechno dohromady je to nepřehledné; kdysi bezesporu existoval celý svět představ o těchto bytostech, který je nyní téměř úplně ztracen. Pokud však nezapomeneme, že Snorri psal ve třináctém století a za ním se táhnou staletí nezaznamenaných, rozmanitých a proměnlivých představ, můžeme si všimnou toho, co říká, totiž, že existují světlí álfové, Ljósálfar, a temní álfové, Dökkálfar. Světlí álfové sídlí na skvostném místě nazývaném Álfheimr (domov álfů, svět álfů), ale temní álfové „bydlí v zemi a ti se od nich [světlých álfů] odlišují vzhledem a ještě více povahou. Světlí álfové jsou na pohled jasnější než slunce, kdežto temní álfové jsou černější než smola.”
Pokud to nyní můžeme posoudit, mezi skandinávskými temnými álfy, černými jako smola a žijícími pod zemí, a Dvergar, dvergy [dwarves]*, se zdá být malý rozdíl; Snorri dokonce, a ne jednou, mluví o dvergách jako o obyvatelích Svartálfaheimu, země černých** álfů. Dverg Andvari, původní vlastník Fáfniho pokladu, podle Snorriho bydlel v zemi černých álfů: tam přechovával svůj poklad ve skále a tam ho polapil Loki.
Můžeme se stručně zmínit o charakteristických rysech dvergů ve staré severské literatuře. Jsou především mistrní řemeslníci, tvůrci úžasných pokladů a podivuhodných zbraní. Ty nejproslulejší předměty v severských mýtech byly vyrobeny dvergy: Ódinův oštěp Gungni, Thórovo kladivo Mjölni a Skíðblaðnir, loď boha Freye, která unesla všechny bohy, ale byla vyrobena tak důmyslně, že ji bylo možné složit jako šátek a uložit do váčku.
Dvergové vždycky žili pod zemí nebo ve skalách (ozvěně se říkalo dverg-mál, „řeč dvergů”) a měli obrovské znalosti. Pokud je venku zastihl východ slunce, zkameněli. V Eddě je báseň Alvíssmál [Píseň o Alvísovi], ve které bůh Thór klade mnoho otázek dvergovi Alvísovi („Vše-moudrému”); Thór ho nutil odpovídat na otázky tak dlouho, až vyšlo slunce. Báseň končí Thórovým zvoláním: „Dvergu, jsi upii dagaðr”, „jsi zadněný” [dayed-up], dostihlo tě slunce.***
Myšlenkový sled, který z tohoto všeho vyplývá, vede k jasnému závěru. Temní álfové, černí jako smola, a dvergové, v severské mytologii úzce spříznění, pokud ne totožní, strážci pokladů v jeskyních a skalách; Alberich a Andvari; původ jména Nibelungů související se slovy pro „tmu”; Hagenův „álfský” zrod jeho temná postava připomínající trolla v Sáze o Þiðrikovi. Podle této teorie byli Nibelungové původně právě toto: bytosti tmy, temní álfové nebo dvergové, a Siegfried/Sigurd jim uloupil jejich velký poklad.
* Český překlad Snorriho Eddy používá důsledně výrazu „skřítek” – pozn. red.
** Christopher Tolkien i zde používá spojení „temní elfové”, přestože originální názvy, jež cituje, se liší: Dökkalfár vs. Svartálfar(heimr); opět se držíme znění českého překladu Snorriho Eddy – pozn. red.
*** V českém překladu „Skřítku (…) příchod tě překvapil dne” – pozn. red.
Zdroj: J. R. R. Tolkien – Legenda o Sigurdovi a Gudrún (Editor Christopher Tolkien)
Češi – největší rasisté ze všech
V posledních letech každý z nás jistě zaregistroval, jak nás různé průzkumy a studie informují o tom, jací jsme my Češi rasisté.
Co na to říct?
Díky!
Ačkoli se média snaží pomocí výsledků těchto průzkumů ovlivňovat naše mínění o sobě a podsouvat nám pocit studu a viny, který bychom asi měli cítit, skutečnost je taková, že za výsledky v těchto a podobných průzkumech můžeme být vděční. Vnímání pojmu „rasismus“ se totiž natolik změnilo, že jej dnes už nelze považovat čistě za termín, kterým se označuje nenávist či negativní předsudky vůči jiné rase. Média s termínem čarovala tak násilně, až se stal v podstatě nepoužitelným, neboť nemá žádnou vypovídající hodnotu. Většina lidí totiž prohlédla tuto mediální hru a dobře si uvědomuje, že když je dnes někdo ocejchován nálepkou rasista, nemusí to nutně znamenat nic špatného či ostudného, neboť tato nálepka dávno ztratila svůj lesk a v naší společnosti ji už řada lidí ani nebere vážně.
Zaprvé: Je třeba si uvědomit, že média používají tyto nálepky zejména pro vlastence a jedince, kteří se nevyjadřují dostatečně korektně v určitých tématech (resp. vyjadřují se objektivněji, než by se to médiím a pseudoelitám líbilo), což většina lidí v naší společnosti již prohlédla a díky tomu si uvědomila, že je tato nálepka neprůkazná. Číst dále