Domů » Rozjímání » Poezie

Poezie

Na sever od Říma

Lid lesní říše ve své náruči objímá
kouzelné kraje tam na sever od Říma.
Zde březové háje jsou matčiným pohledem,
jenž v zimách bohatství ukrývá pod ledem.
Ta tvář s přenádherným a rozmanitým vzhledem
radostně opěvuje věčnost, když je zahalena sněhem
snášejícím se z hlubin jen horskými štíty viděných.
Kde skály tvoří pukliny a změť zásvětních rýh,
vyvěrá tajemný šepot a zpěv nepochopených slok
ze starých – zmizelých časů ztrácejících se každý rok,
co znovu pečlivě zamíchá vlčí vytí a medvědí řev
a přivede na svět děti, jež podědí cit skrze krev,
kterážto listy dubů a líp samotnými Bohy posvěcena byla
s příměsí halícího mrazu rod s touto zemí navždy zasnoubila.
 
                                                                                                     Ruthar

Ten s kouzly

 Jakéto tajemství přinášíš,
ty, kráčející mezi námi v přestrojení?
Opouštěje bájné síně, přicházíš,
bys vdechl mrazivou mocí probuzení.
Slovům vládneš, ačkoli moudře mlčíš,
neb znáš jejich sílu, a důvtip je ti vlastní.
 
Tobě obětují výjimeční,
co osamělou stezkou neochvějně pochodují.
Tobě obětují silní
kráčející po Bílých pláních.
Tobě obětují moudří
hnaní touhou, pro niž jsi ty oběti přinášel.
Tobě obětují tvůrčí,
jež uchovávají zbytky ledových střepů ze severského snu.
 
Jsou mnohá jména, která ti byla dána
či sis je lstivě zvolil sám.
Tvým druhým zrakem je krkavec, havran anebo vrána
na křídlech nesoucí magie dar.
Přicházíš nenápadně, spíše za šera než z rána,
pro své vědění jsi ostatních Bohů Král.
 
                                                                        
                                                                                              Ruthar

Déšť

Ze všeho nejdříve spadlo Slunce,
šero vzápětí zahalilo země lidí,
ptáci vzlétli k nebi, by navždy zmizeli
v poletujícím prachu stromových kůr.
Vítr pozvolna slábl, umíral, rozplynul se
při písních ze zpěvů neznámých bytostí.
A potom přišel déšť.
 
Oblaka ve výškách snášejících se k zemi
rozblýskala se jak jinosvětské kotle
bezejmenných Bohů čile nahlížejících
svými zraky na rozmazávající se barvy
oněmělého světa, jenž se propadá do šeda
křičícího z očí zasvěcených oběšenců.
 
Tím ožily vody lesních tůní v hlubinách
rozvířených neznámými silami bez tváři,
stejně jak runy rudých odstínů v kamenech
zavržených slepou slabostí lidského pokolení
od počátku předurčeného k pádu do propasti,
na jejíž dno nedohlédnou nejvyšší z uctívaných.
 
V přítmí se obraz ztrácí, přichází vidiny,
k uším se plíží zvuky šeptajících kapek
dopadajících na listy, jež se třepotají
silou nepatrného napětí v zemi i vzduchu.
Napětí, která stoupá, pak zmizí znenadání.
Vytrvale prší v síních prázdného nekonečna
Přišel poslední déšť.
 
 
                                                                Ruthar

Smutné troubení rohů

Copak ty neslyšíš naše válečné rohy?
Já vím, jsou tiché. V povzdálí umírají.
Smutný tón pouhým gestem rozechvěje tvé nohy
a nenávratně zjizví duše, co se předem kají.
Spoutáni cizími okovy ze slitin nerozumu
nezvednem štít, jenž by chránil srdce v těle,
smíme jen přihlížet na vetřelce uvnitř domu,
bez práva zdravě jednat musíme snést i nepřítele.
 
Copak jsi zapomněl na vůni našich stromů?
Já vím, je slabá. Vydýchali ji cizí – jiní.
Klopýtáme přes nástrahy, hledajíce cestu domů
neschopni vrhnout kopí po těch, co jsou vinní.
Tíha povrchních ideálů žádá si náš slabý dech
a jed, jímž jsme byli otrávení, působí bez přestání.
Jsme omámeni zapomněním sladkým jako med.
Kdo troubení rohů neslyší, nemá zdání… Nemá zdání.
 
                                                                                   Ruthar

Abys mohl v klidu žít

Dej cizákům
český dědictví.
Zrádci v řadách
našich to jistí,
lhostejní jsou
k tradici místní.
 
Máme lidi, co umřeli, abys mohl v klidu žít,
ochotně jste zapomněli, co je třeba v srdci mít
– to nechali jste shnít.
 
Zkáza lesů,
zničená země,
odkaz předků,
byl prodán levně,
zapomenut
tak kde ten lev je?
 
Kde stál dub, stojí kostel a brzo bude stát věž,
Bílý světlo na obloze zastíní ti minaret
– to otráví tě jed!
 
Krize hodnot
a síly zásad
zneuctěných
chutěmi prasat.
Ignorantství
je v módě hlásat.
 
Hranice zmizely a přichází nový věk,
smíchanina bez čistoty to je multikulti svět
– kde domov můj je teď?
 
Strach konat
má naše vláda,
před zraky hovad,
ohýbá záda,
nechce se řešit,
kdo tu má práva!
 
Ze strachu řešit problém rychle propadáme se,
hlavní je vyhovět všem, a tím rozprodáme se
– to mý srdce nesnese.
 
                                                                    Ruthar

Popel

Popel z kůže zatracených
létá vzduchem jak ledové dendrity
společně s útržky tradic cenných
víří nad hranicí třpytivě nekrytý
 
Bohové dlící ve stromových duších
mlčky přihlíží plamenům, jež vše změní
jako dunění z propastí hlubších
k nim doléha smutný zpěv zapomnění
 
Jako mlha dým zahalí palouk utrpení
snaží se umlčet ozvědnu prastarého věku
o tom si v řekách vyprávějí i utopení
probuzení rozbřeskem zrůzdného skřeku
 
                                                             Ruthar

Vítr zimních večerů

Tvou tvář neznám, vzpomínám si na odlesk ze tmy,
třpyt zvláštní energie bez vnímatelné podoby
jak fialové kouzlo říčních víl beroucí dech mi.
Vítr zimních večerů lehce opírá se ti do róby.
Nerozpomenu si na barvu očí, jimižs byla zdobena,
ale vidím jejich světlo z paprsků barev pavučiny
prolínajících se v tanci, který hlídala hvězda vzdálená
a doprovázel rytmus třech dob, které, když se rozloučily,
neslyšně padly do vod zapadlých jezer bez pohybu.
Připomínají mi tvou světlou pleť odstínů sněžných sov
či vlků samotářů bdících stranou za větrných poryvů,
pokud to není pouze mlha, zvednuvši se mocí slov.
Jen tvá vůně ve vzduchu se drží, snad věčně otiskla se
vznešeně oděna neviditelným šatem, připomínajíce mi
tisíce rozbitých střepů spoutaných jediným tvým vlasem
uvnitř mé hlavy uloženým a živým mými plícemi.
Způsob, jakým jsi postávala, byl dílem zvláštního umělce,
vím to, byť ta silueta stínu se vodou rozpíjela již dávno
tvou chůzi vidím matně, spíš ji slyším jako zpěv znělce
tvořícího jádra osamělých kopců, které halí čisté prázdno.
V té tmě sahající až do síní matérie zakolísá záblesk úst
tvaru, v němž logiku nahradila sladkomelancholická linie.
Na dech proudící okolo rtů v tichých ozvěnách ze sna múz
si vzpomenu v mdlém citu zvěře, co zapomněla, proč vyje,
když měsíc se přes noc neukáže, jda svému smutku vstříc.
Jen fragment odráží roztodivné malby vzpomínek z daleka
přicházejících pomalým krokem, na dlani cítím tvoji líc,
tvé rty, tvou duši, a pak vše zmizí jako jiskra, co se poleká.
Pak slyším hlas někde ve své hlavě, v hlavě, ne v uších,
znám jej, už ve vzdáleném čase jsi těmi tóny promlouvala,
výjimečnými slovy tíhy stahující do vesmírů hlubších
ve zlatobílých barvách smíchaných, jaks jim domlouvala.
Tvou přítomnost rozpoznám, i když zůstáváš v tichu,
prozrazuje tě tlukot srdce v rytmu půlnočních zvonů,
jež odbíjí v čase neobvyklém, a v tom cítí pravou pýchu –
být mocné ve své samotě a v daru neobvyklých tónů.
Tvou tvář neznám, vzpomínám si na odlesk ze tmy
třpyt drobných fragmentů krásné – roztříštěné ozdoby
jak fialové kouzlo říčních víl vracející dech mi
Vítr zimních večerů lehce opírá se ti do róby.
                                                                                                          
                                                                                                                                                                                                                            Ruthar

Vlčí přízraky

V noci nás doprovází zlatý oči černejch vlků
podobný mrtvejm přízrakům, však vidí.
Nejsou to zvířata, ale stvůry z divnejch světů,
pro nepřítomný entity tu jejich zraky slídí.
 
Držej si odstup, splývaj s černočernou tmou,
našlapují tiše, plíží se okolo bez praskání větví.
Vznáší se zlotřile – mezi stromy je vidím plout.
Snad naše prokletí ve věčný nejistotě netkví.
 
Měsíc se zastavil už nikdy nepohne se dál,
běsi žlutých očí jsou blíž. To dobrý není.
Vlasy nám šedivěly, když prokletý čas zamrzal.
Nás nečeká smrt, jen nekonečný zatracení.
 
                                                                  Ruthar

Příchod

Já, mí bratři, mé sestry
našli jsme útočiště v kraji lemovaném horami.
 
Stromy a louky vábily nás svou vůní
doprovázenou tvářemi Zelených,
jak třpytí se Bílá řeka svitem luny,
to viděli jsme za nocí probdělých.
 
Lesní tůně, skály a prolákliny v nich
skrývaly tajemné a prastaré brány
zahaleny ovzduším krajin zásvětních
k těm moudrým v našich řadách promlouvaly.
 
Ta země, stanuvši se naším domovem,
otevřela náruč k vřelému objetí,
záštitu přísahali jsme jí pod dubem,
dary vložila do rukou svých dětí.
 
Co jsme dostali, to zušlechtěno bylo,
hojnost a bohatství přinesly nám časy,
déšť padal, aby zrno se urodilo,
příroda šeptala nám tichými hlasy.
 
Ten kraj plný kopců, potoků, řek i luk
ochotně bránili jsme vlastními štíty,
též ostřím hrotu kopí proráželi vzduch
i nepřítele, zvali nás zuřivými.
 
My, mocní a nepoddajní, v boji strašní,
sytili krví svou i krví nepřátel
zem kraje půvabného s povahou zvláštní.
Jak smrt té půdě chutná, nikdo nevěděl!
 
Jenom stopy zbudou po slávě našich dní,
střípky legend jako rozbité nádoby
ve skalních soutěskách, kde jiné světy dlí,
zůstanou jen krkavci kroužící nad hroby.
 
Já, mí bratři, mé sestry
na pouť nejasného konce se vydáme,
pryč na daleké cesty.
Snad vrátíme se – jistotu nemáme.
 
Já, mí bratři, mé setry
odešli jsme z kraje lemovaného krásnými horami.
 
 
                                                                            Ruthar