Domů » Rozjímání » Poezie

Poezie

Vlk šedozraký

Vánicí zuřivou         bloudil osamělý
zraku vlk šedého.         Krokem šel pomalým,
smečku, již neztratil,         hledal, kde dalo se.
Každým na pouti dnem         naděje pozbýval,
hlavu k zemi klonil,         lovců už nebál se.
Přijal by od nich šíp,         rád by se v odrazu
čepelí zahlédl         ostrých a studených.
Sudbu mu jinakou         osud však připravil,
do želez když padl         a nohou zraněnou
život se vzdaloval,         smrt za ním nepřišla.
Okovů svíravost         padla před odvahou
dívky zlatých vlasů,         která se divoké
nezalekla šelmy.         Otevřela pouta
v bílé tmě vlk zmizel.         Stopy zavál rudé
čistý sněhový plášť         krajinu halící
v krajkový závoj         vzhledu kouzelného.
V kruhu se otočil         den s nocí studenou,
táhl se pomalu         vlk sudbou hnaný.
Křehl, v sníh bořil se         mrazem bičovaný,
slábl a hladověl,         spočinout nebylo
nikdy tak obtížné.         Choulil se, odcházel,
duchové zvali ho         do vlastní krajiny,
však jejich balady         krásný zpěv přehlušil.
Šedivé otevřel         oko ušlechtilé,
procitl ze snových         říší čarodějných.
Smečka nepočetná         kolem něj číhala,
kořisti lovu se         nepodobal její
vzhled ani pevný krok,         natož pak úmysl.
Blesky ledovými         samotář štvaný
smečkou byl přizvaný         k pouti a společným
lovům a přátelství.         Vyšel s ní vánicí,
hravý byl jeho skok.         Rodiny vážil si
nové tak oddaně,         věrně ji zaplatil,
proléval za ni krev,         díl měl spravedlivý
z kořisti lovené.         Samotářem nebyl
pro všechny dny další.         Usmálo se slunce.
Mohyla sněhová         tak zela prázdnotou.

 

Ruthar, podzim 2018

Kult Chladné Noci (2018) – nové album

     Album „Kult chladné noci“ vychází v září roku 2018. Obsahuje celkem deset skladeb (sedm s vokály, tři bez vokálů), jejichž souhrnná délka je 51 minut a 39 sekund. Album navazuje na předchozí alba. Texty jsou opět inspirovány především pohanstvím, bájemi a mýty (zejména skladba Bájesloví*) a také historií (skladba Ženy vznešené). Text skladby „Píseň odcházejícího“ je v podstatě zhudebněný básnický projev jednoho z umírajících hrdinů mé připravované knihy. Více než dvanáctiminutová skladba „Návštěva podsvětí“ má zase meditačně-hypnotizační charakter, což je patrné z délky skladby, její prohlubující se tendence i ze samotného textu.

Texty jednotlivých skladeb lze nalézt ZDE
Album je možné poslechnout si na YouTube (a to i v instrumentální verzi – ZDE).
Stáhnout si jej můžete ZDE.

 

*Skladba Bájesloví propojuje mýty, báje a pověsti různých evropských národů. Nachází v nich slavné a ušlechtilé činy a zaměřuje se na jejich význam a přínos. Především je však staví do světla celku a vytváří mezi nimi spojitost, souznění a bratrství. 

Kult chladné noci – básně/texty

Ženy vznešené

Ref:
K dálnému obzoru modré oči se upínají.
Vítězstvím Římanů celá krajina se otřásá.
Vítr si pohrává s prameny žlutých kadeří,
o nezlomných ženách hrdých píseň slavnou navždy vypráví.

Porážka bolí jak umírání,
vidina otroctví pařáty zatíná
do srdcí vznešených, Číst dále

Vydal jsem knihu!

V podstatě vždycky jsem doufal, že jednou vydám nějakou vlastní knihu. Už pár let mám jednu rozepsanou. Měla by být rozsáhlá, tedy počítám, že bude mít pár set stran. Napsat takovou knihu stojí hodně energie a úsilí. Ačkoli píšu velmi rád, psaní takového díla nejde vždycky samo. Někdy z člověka inspirace a nadšení přímo vyzařuje, takže je schopen napsat desítky stránek za den, jindy stěží napíše odstavec (který později s velkou pravděpodobností stejně smaže). Jelikož se snažím dávat si na své knize záležet, přišlo mi celkem důležité vydat nějakou jinou knihu (menšího formátu) ještě před ní, abych zjistil, co vlastně takové vydání knihy obnáší, jak to chodí, na co je třeba dát si pozor a tak podobně.

K tomu jsem se rozhodl využít texty ze svých skladeb a své básně. Původně sice nebylo mým cílem vytvářet nějaké básnické sbírky, ale za pár let jsem nashromáždil více než 30 básní, a tak mě napadlo, že by mi mohly v tomto ohledu posloužit. Upravil jsem je, uspořádal a vydal je ve sbírce s názvem „Pohanskou krajinou„.

S výsledkem jsem spokojen. Je to parádní pocit vytvořit nějaké dílo. Mrzí mě jen jedna věc, a to je výsledná cena knihy, kterou zapříčinila moje potřeba vydat knihu s tvrdými deskami (cenu by například zvedly i stránky barevné, proto jsem sbírku upravil tak, aby žádné barvy, obrázky, loga a podobně neobsahovala). Díky měkkým deskám by byla sbírka výrazně levnější, ale musím zmínit, že pokud na knihách něco nesnáším, jsou to právě měkké desky. Přišlo mi tedy naprosto uhozené vydávat knížku s měkkými deskami, když je sám nesnáším.

Zpětně však musím uznat, že v případě vydání této básnické sbírky by bylo asi moudřejší ty měkké desky zvolit, neboť ty tvrdé se zjevně vyplatí spíše u rozsáhlejších děl (která teprve sepisuji). Samozřejmě se jedná o básnickou sbírku a já silně pochybuji, že se dneska vůbec nějaké básnické sbírky prodávají, takže to možná tak důležitou roli ani nehraje a já si o nějakém prodeji poezie žádné iluze nedělám.

Čas od času mi však někdo napíše něco v tom smyslu, že mi děkuje za překlady, které dělám, (nejčastěji ty od Varga Vikernese) a ptá se mě, zdali je možné mě nějak podpořit. Nikdy jsem nečekal, že bych si na těchto překladech něco vydělal, to jsem ani nechtěl.. Nebylo to a není to cílem. Cílem bylo a je vytvářet INSPIRACI pro ostatní. Co se týče podpory mojí snahy,  nechci vytvářet nějaký donate systém a podobně. Vlastně se v tomto ohledu mohu zase já inspirovat Vargem, neboť i jeho se lidé ptají, zdali je možné jej podpořit. Varg je pak odkazuje na své s knihy s tím, že pokud jej někdo chce podpořit, nemusí mu posílat rovnou peníze, stačí, když si koupí jeho knihu.

I já bych to viděl podobně. Pokud mě někdo podpořit opravdu chce, budu mít radost, když si mou knihu (později snad knihy) zakoupí. Je to lepší než různé donate systémy, kde přispívající někam jen pošle peníze. Tady za to něco i dostane.

 

Dvě ukázky:

Linie v labyrintech

Každému koluje v žilách krev pohanská,
prastará jak svítání a soumrak,
dědictví Země, dar lidem od přírody
a k jejímu pochopení rudý klíč.

Od lovců mamutů po svit naší doby
táhne se pradávná linie.
Síla a moudrost, drahokamy tvořivé,
blyští se v propastech hlubokých.

Labyrinty spletité nutné je projít,
hory a bažiny tajemné,
podzemní cesty i hluboké lesy.
Tam vzácné skrývá se tajemství.

 

Narya

Utíkám tmou za bílým světlem,
Narya plane, jak oheň bohů.
Tajemný les otvírá náruč,
v bludiště zrádné teď vstoupit mohu.

Kameny hovoří jazykem dávným,
postava vznešená v stínech se skrývá.
Zvuky se tříští o kmeny stromů,
jeden zrak ze tmy ke mně se dívá.

Prsten probouzí plameny v duších,
z popela opět praoheň vzejde!

Celý svět v očích má,
ví dobře o všem, co se ti zdá.
Na hlavě diadém stříbrný.
Celý svět v očích má,
ví dobře o všem, co se ti zdá.
Na tváři úsměv vítězný.

Šaty jsou utkané z paprsků noci,
mocná dáma v nich havrany láká.
Srdcem prostoupí podivný pocit.
Patronka statečných hrdá a krásná,
v hrudi je síla a naděje svit.
Patronka moudrých rozhodí sítě,
chytá se ten, kdo nenašel klid.
Patronka odvážných hledá své dítě.

Prsten probouzí plameny v duších,
z popela opět praoheň vzejde!

Celý svět v očích má,
ví dobře o všem, co se ti zdá.
Na hlavě diadém stříbrný.
Celý svět v očích má,
ví dobře o všem, co se ti zdá.
Na tváři úsměv vítězný.

 

 

Sbírku básní můžete zakoupit ZDE.

Za případnou podporu děkuji!

Ruthar ze Svatoboru, listopad 2017

 

 

 

 

 

 

 

Na sever od Říma

Lid lesní říše ve své náruči objímá
kouzelné kraje tam na sever od Říma.
Zde březové háje jsou matčiným pohledem,
jenž v zimách bohatství ukrývá pod ledem.
Ta tvář s přenádherným a rozmanitým vzhledem
radostně opěvuje věčnost, když je zahalena sněhem
snášejícím se z hlubin jen horskými štíty viděných.
Kde skály tvoří pukliny a změť zásvětních rýh,
vyvěrá tajemný šepot a zpěv nepochopených slok
ze starých – zmizelých časů ztrácejících se každý rok,
co znovu pečlivě zamíchá vlčí vytí a medvědí řev
a přivede na svět děti, jež podědí cit skrze krev,
kterážto listy dubů a líp samotnými Bohy posvěcena byla
s příměsí halícího mrazu rod s touto zemí navždy zasnoubila.
 
                                                                                                     Ruthar

Ten s kouzly

 Jakéto tajemství přinášíš,
ty, kráčející mezi námi v přestrojení?
Opouštěje bájné síně, přicházíš,
bys vdechl mrazivou mocí probuzení.
Slovům vládneš, ačkoli moudře mlčíš,
neb znáš jejich sílu, a důvtip je ti vlastní.
 
Tobě obětují výjimeční,
co osamělou stezkou neochvějně pochodují.
Tobě obětují silní
kráčející po Bílých pláních.
Tobě obětují moudří
hnaní touhou, pro niž jsi ty oběti přinášel.
Tobě obětují tvůrčí,
jež uchovávají zbytky ledových střepů ze severského snu.
 
Jsou mnohá jména, která ti byla dána
či sis je lstivě zvolil sám.
Tvým druhým zrakem je krkavec, havran anebo vrána
na křídlech nesoucí magie dar.
Přicházíš nenápadně, spíše za šera než z rána,
pro své vědění jsi ostatních Bohů Král.
 
                                                                        
                                                                                              Ruthar

Déšť

Ze všeho nejdříve spadlo Slunce,
šero vzápětí zahalilo země lidí,
ptáci vzlétli k nebi, by navždy zmizeli
v poletujícím prachu stromových kůr.
Vítr pozvolna slábl, umíral, rozplynul se
při písních ze zpěvů neznámých bytostí.
A potom přišel déšť.
 
Oblaka ve výškách snášejících se k zemi
rozblýskala se jak jinosvětské kotle
bezejmenných Bohů čile nahlížejících
svými zraky na rozmazávající se barvy
oněmělého světa, jenž se propadá do šeda
křičícího z očí zasvěcených oběšenců.
 
Tím ožily vody lesních tůní v hlubinách
rozvířených neznámými silami bez tváři,
stejně jak runy rudých odstínů v kamenech
zavržených slepou slabostí lidského pokolení
od počátku předurčeného k pádu do propasti,
na jejíž dno nedohlédnou nejvyšší z uctívaných.
 
V přítmí se obraz ztrácí, přichází vidiny,
k uším se plíží zvuky šeptajících kapek
dopadajících na listy, jež se třepotají
silou nepatrného napětí v zemi i vzduchu.
Napětí, která stoupá, pak zmizí znenadání.
Vytrvale prší v síních prázdného nekonečna
Přišel poslední déšť.
 
 
                                                                Ruthar

Smutné troubení rohů

Copak ty neslyšíš naše válečné rohy?
Já vím, jsou tiché. V povzdálí umírají.
Smutný tón pouhým gestem rozechvěje tvé nohy
a nenávratně zjizví duše, co se předem kají.
Spoutáni cizími okovy ze slitin nerozumu
nezvednem štít, jenž by chránil srdce v těle,
smíme jen přihlížet na vetřelce uvnitř domu,
bez práva zdravě jednat musíme snést i nepřítele.
 
Copak jsi zapomněl na vůni našich stromů?
Já vím, je slabá. Vydýchali ji cizí – jiní.
Klopýtáme přes nástrahy, hledajíce cestu domů
neschopni vrhnout kopí po těch, co jsou vinní.
Tíha povrchních ideálů žádá si náš slabý dech
a jed, jímž jsme byli otrávení, působí bez přestání.
Jsme omámeni zapomněním sladkým jako med.
Kdo troubení rohů neslyší, nemá zdání… Nemá zdání.
 
                                                                                   Ruthar

Abys mohl v klidu žít

Dej cizákům
český dědictví.
Zrádci v řadách
našich to jistí,
lhostejní jsou
k tradici místní.
 
Máme lidi, co umřeli, abys mohl v klidu žít,
ochotně jste zapomněli, co je třeba v srdci mít
– to nechali jste shnít.
 
Zkáza lesů,
zničená země,
odkaz předků,
byl prodán levně,
zapomenut
tak kde ten lev je?
 
Kde stál dub, stojí kostel a brzo bude stát věž,
Bílý světlo na obloze zastíní ti minaret
– to otráví tě jed!
 
Krize hodnot
a síly zásad
zneuctěných
chutěmi prasat.
Ignorantství
je v módě hlásat.
 
Hranice zmizely a přichází nový věk,
smíchanina bez čistoty to je multikulti svět
– kde domov můj je teď?
 
Strach konat
má naše vláda,
před zraky hovad,
ohýbá záda,
nechce se řešit,
kdo tu má práva!
 
Ze strachu řešit problém rychle propadáme se,
hlavní je vyhovět všem, a tím rozprodáme se
– to mý srdce nesnese.
 
                                                                    Ruthar

Popel

Popel z kůže zatracených
létá vzduchem jak ledové dendrity
společně s útržky tradic cenných
víří nad hranicí třpytivě nekrytý
 
Bohové dlící ve stromových duších
mlčky přihlíží plamenům, jež vše změní
jako dunění z propastí hlubších
k nim doléha smutný zpěv zapomnění
 
Jako mlha dým zahalí palouk utrpení
snaží se umlčet ozvědnu prastarého věku
o tom si v řekách vyprávějí i utopení
probuzení rozbřeskem zrůzdného skřeku
 
                                                             Ruthar