Domů » Rozjímání » Poezie

Poezie

Vítr zimních večerů

Tvou tvář neznám, vzpomínám si na odlesk ze tmy,
třpyt zvláštní energie bez vnímatelné podoby
jak fialové kouzlo říčních víl beroucí dech mi.
Vítr zimních večerů lehce opírá se ti do róby.
Nerozpomenu si na barvu očí, jimižs byla zdobena,
ale vidím jejich světlo z paprsků barev pavučiny
prolínajících se v tanci, který hlídala hvězda vzdálená
a doprovázel rytmus třech dob, které, když se rozloučily,
neslyšně padly do vod zapadlých jezer bez pohybu.
Připomínají mi tvou světlou pleť odstínů sněžných sov
či vlků samotářů bdících stranou za větrných poryvů,
pokud to není pouze mlha, zvednuvši se mocí slov.
Jen tvá vůně ve vzduchu se drží, snad věčně otiskla se
vznešeně oděna neviditelným šatem, připomínajíce mi
tisíce rozbitých střepů spoutaných jediným tvým vlasem
uvnitř mé hlavy uloženým a živým mými plícemi.
Způsob, jakým jsi postávala, byl dílem zvláštního umělce,
vím to, byť ta silueta stínu se vodou rozpíjela již dávno
tvou chůzi vidím matně, spíš ji slyším jako zpěv znělce
tvořícího jádra osamělých kopců, které halí čisté prázdno.
V té tmě sahající až do síní matérie zakolísá záblesk úst
tvaru, v němž logiku nahradila sladkomelancholická linie.
Na dech proudící okolo rtů v tichých ozvěnách ze sna múz
si vzpomenu v mdlém citu zvěře, co zapomněla, proč vyje,
když měsíc se přes noc neukáže, jda svému smutku vstříc.
Jen fragment odráží roztodivné malby vzpomínek z daleka
přicházejících pomalým krokem, na dlani cítím tvoji líc,
tvé rty, tvou duši, a pak vše zmizí jako jiskra, co se poleká.
Pak slyším hlas někde ve své hlavě, v hlavě, ne v uších,
znám jej, už ve vzdáleném čase jsi těmi tóny promlouvala,
výjimečnými slovy tíhy stahující do vesmírů hlubších
ve zlatobílých barvách smíchaných, jaks jim domlouvala.
Tvou přítomnost rozpoznám, i když zůstáváš v tichu,
prozrazuje tě tlukot srdce v rytmu půlnočních zvonů,
jež odbíjí v čase neobvyklém, a v tom cítí pravou pýchu –
být mocné ve své samotě a v daru neobvyklých tónů.
Tvou tvář neznám, vzpomínám si na odlesk ze tmy
třpyt drobných fragmentů krásné – roztříštěné ozdoby
jak fialové kouzlo říčních víl vracející dech mi
Vítr zimních večerů lehce opírá se ti do róby.
                                                                                                          
                                                                                                                                                                                                                            Ruthar

Vlčí přízraky

V noci nás doprovází zlatý oči černejch vlků
podobný mrtvejm přízrakům, však vidí.
Nejsou to zvířata, ale stvůry z divnejch světů,
pro nepřítomný entity tu jejich zraky slídí.
 
Držej si odstup, splývaj s černočernou tmou,
našlapují tiše, plíží se okolo bez praskání větví.
Vznáší se zlotřile – mezi stromy je vidím plout.
Snad naše prokletí ve věčný nejistotě netkví.
 
Měsíc se zastavil už nikdy nepohne se dál,
běsi žlutých očí jsou blíž. To dobrý není.
Vlasy nám šedivěly, když prokletý čas zamrzal.
Nás nečeká smrt, jen nekonečný zatracení.
 
                                                                  Ruthar

Příchod

Já, mí bratři, mé sestry
našli jsme útočiště v kraji lemovaném horami.
 
Stromy a louky vábily nás svou vůní
doprovázenou tvářemi Zelených,
jak třpytí se Bílá řeka svitem luny,
to viděli jsme za nocí probdělých.
 
Lesní tůně, skály a prolákliny v nich
skrývaly tajemné a prastaré brány
zahaleny ovzduším krajin zásvětních
k těm moudrým v našich řadách promlouvaly.
 
Ta země, stanuvši se naším domovem,
otevřela náruč k vřelému objetí,
záštitu přísahali jsme jí pod dubem,
dary vložila do rukou svých dětí.
 
Co jsme dostali, to zušlechtěno bylo,
hojnost a bohatství přinesly nám časy,
déšť padal, aby zrno se urodilo,
příroda šeptala nám tichými hlasy.
 
Ten kraj plný kopců, potoků, řek i luk
ochotně bránili jsme vlastními štíty,
též ostřím hrotu kopí proráželi vzduch
i nepřítele, zvali nás zuřivými.
 
My, mocní a nepoddajní, v boji strašní,
sytili krví svou i krví nepřátel
zem kraje půvabného s povahou zvláštní.
Jak smrt té půdě chutná, nikdo nevěděl!
 
Jenom stopy zbudou po slávě našich dní,
střípky legend jako rozbité nádoby
ve skalních soutěskách, kde jiné světy dlí,
zůstanou jen krkavci kroužící nad hroby.
 
Já, mí bratři, mé sestry
na pouť nejasného konce se vydáme,
pryč na daleké cesty.
Snad vrátíme se – jistotu nemáme.
 
Já, mí bratři, mé setry
odešli jsme z kraje lemovaného krásnými horami.
 
 
                                                                            Ruthar