Rozjímání
Vztah moudrosti, zármutku a šílenství ve Wotanově povaze
Někdy se říká, že vědění a moudrost s sebou přinášejí utrpení a zármutek, jindy se zase tvrdí, že je těžké rozlišit moudrého od blázna či šílence, neboť hranice mezi moudrostí a šílenstvím je přinejmenším nejasná a nezřetelná. Faktem je, že existuje evropské božstvo, které má ke všem těmto fenoménům velmi blízký vztah. Následující esej se zaměřuje právě na zkoumání povahy tohoto božstva v souvislosti se zkoumáním vztahů mezi moudrostí, zármutkem a šílenstvím.
Úvod
Wotan (Ódin, Hermés, Merkur…) má mnoho tváří, mnoho jmen. Jeho povaha je spjata s pestrou škálou různých jevů, například se smrtí, válkou, moudrostí, šílenstvím, lstivostí, vychytralostí, básnictvím. Obzvláště zajímavá je Wotanova schopnost snoubit v sobě rozporuplné, respektive to, co se zdá být rozporuplné. Wotan je charakteristický svým bažením po vědění. Nikdy nepohrdne možností dozvědět se něco nového, a kvůli vědění je dokonce ochoten přinášet oběti. Tak putuje za moudrostí a jeho hlad po ní nikdy nemizí.
Pokud ale zkoumáme moudrost, je důležité uvědomit si, na co poukazovali moudří z celého světa. Často lze totiž narazit na tvrzení, že moudrost je doprovázena zármutkem, melancholií a osaměním. I Wotan o tom ví své, neboť moudrost pro něho nepředstavuje nějaký okrajový zájem, nýbrž zájem stěžejní. Touhou po poznání je posedlý. Je nenasytný, pokud jde o vědění, a právě proto zná velmi dobře jeho hořkosladkou chuť. Ostatně i v Hávamálu na to upozorňuje:
Každý by měl
kus rozumu mít,
přec však ne přemíru.
Neboť srdce toho
je sotva šťastné,
kdo všechno vždy ví.
Každý by měl
kus rozumu mít,
přec však ne přemíru.
Kdo nezná
napřed svůj osud,
ten se spokojenou spí myslí.
Hávamál, strofa 55 – 56
Ilustrace Williama Collingwooda „The Stranger at the Door“/“Cizinec u dveří“
Moudrost nelze jednoznačně definovat a s jejím přisuzováním jednotlivým osobám je to teprve těžké. Je to složitější než například se statečností. Statečnost můžeme jednoduše přisoudit člověku, který vykonal statečný čin. Jen málokdo bude cítit potřebu odejmout status statečnosti člověku, který vběhl do hořícího domu, aby někoho zachránil. S moudrostí je to složitější. Co se některým zdá moudré, jiným zdá se hloupé. Na rozdíl od statečnosti je moudrost více názorová, a proto ji není lehké někomu přisoudit. Drtivá většina lidí se shodne na tom, co je statečné, ale jen málo lidí se shodne, pokud jde o to určit, co je a co není moudré.
Pouť osamělých
Pro zkoumání Wotanova vztahu k moudrosti bychom si měli uvědomit, že je rozdíl mezi tím jít po stezce, Číst dále
Genetika, předkové, věda…
Dnešní věda má velmi široké možnosti.Například v oblasti oboru genetiky lidem nabízí rozbory jejich DNA k různým účelům. Tyto rozbory mohou sloužit k vytvoření ideálního stravovacího plánu nebo k ověření otcovství či k celé řadě jiných účelů. Jedním z nich je třeba možnost zjistit, odkud pocházeli předkové určitého jedince. Taková možnost jistě osloví mnohé vlastence a také každého, kdo se zajímá o své kořeny a o historii.
Zdánlivě by se mohlo zdát, že tento vědní obor umožňuje upevnit vztah daného jedince k jeho národu, kultuře, rase či půdě, ale kdo dnes může tvrdit, že by právě na tyto hodnoty kladla současná věda důraz?
Podíváme-li se na internetové články, které se této problematiky týkají, zjistíme, že mnohé z nich jsou psané vyloženě účelově a určitě ne tak, aby zmíněné hodnoty podporovaly. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Tyto články „postavené“ na genetice většinou tvrdí, že naši předkové pocházeli z úplně jiných krajů, než předpokládáme, (např.) že skoro nikdo nemá právo zvát se Čechem, protože jím nikdo fakticky „čistě“ není a tak podobně…
Účel je jasný: definitivně podrýt vztah jedince k jeho národu, rase, Číst dále
Barbarství a civilizace
„Cimmeřan se rozhlédl okolo sebe, znovu zmaten výbuchy zlomyslného
smíchu, které vyvolala Kothiáncova jízlivá poznámka.
Conan na této poznámce neshledával celkem nic veselého a žil v
civilizovaném světě příliš krátce na to, aby pochopil křivolaké myšlení
civilizovaných lidí. Ti jsou bezohlednější, méně čestní a proradnější
než kterýkoliv divoch. Civilizovaní lidé jsou totiž mnohem větší
hrubci a hulváti, protože vědí, že takoví v zásadě mohou být, aniž
hrozí nebezpečí, že jim za to někdo rozetne lebku.„
Robert Erwin Howard
Je velmi pravděpodobné, že dnešním civilizovaným lidem by mohl výše uvedený úryvek z díla Roberta Erwina Howarda připadat poněkud příkrý a brutální, přesto je však velmi výstižný, zejména pro naši civilizaci. Zamyslíme-li se nad podstatou takzvané civilizované společnosti a podstatou společnosti barbarské, můžeme zpozorovat jistě řadu rozsáhlých rozdílů, avšak pro následující řádky zůstaňme u příkladu, který Howard v tomto úryvku nastínil Číst dále
Češi – největší rasisté ze všech
V posledních letech každý z nás jistě zaregistroval, jak nás různé průzkumy a studie informují o tom, jací jsme my Češi rasisté.
Co na to říct?
Díky!
Ačkoli se média snaží pomocí výsledků těchto průzkumů ovlivňovat naše mínění o sobě a podsouvat nám pocit studu a viny, který bychom asi měli cítit, skutečnost je taková, že za výsledky v těchto a podobných průzkumech můžeme být vděční. Vnímání pojmu „rasismus“ se totiž natolik změnilo, že jej dnes už nelze považovat čistě za termín, kterým se označuje nenávist či negativní předsudky vůči jiné rase. Média s termínem čarovala tak násilně, až se stal v podstatě nepoužitelným, neboť nemá žádnou vypovídající hodnotu. Většina lidí totiž prohlédla tuto mediální hru a dobře si uvědomuje, že když je dnes někdo ocejchován nálepkou rasista, nemusí to nutně znamenat nic špatného či ostudného, neboť tato nálepka dávno ztratila svůj lesk a v naší společnosti ji už řada lidí ani nebere vážně.
Zaprvé: Je třeba si uvědomit, že média používají tyto nálepky zejména pro vlastence a jedince, kteří se nevyjadřují dostatečně korektně v určitých tématech (resp. vyjadřují se objektivněji, než by se to médiím a pseudoelitám líbilo), což většina lidí v naší společnosti již prohlédla a díky tomu si uvědomila, že je tato nálepka neprůkazná. Číst dále
Bohové a Bůh
Když se jednoho dne setkalo stále se rozšiřující křesťanství s pohanskými kulty a polyteistickými náboženstvími, muselo se v myslích bystrých lidí tehdejšího světa postupně zrodit povědomí o nástupu nové doby. Doby, v níž nebude místo pro koexistenci starého náboženského obyčeje vedle velkoleposti nového Boha.
Křesťané zažili opravdu krušné chvíle, když se krčili ve stínu soch antických Bohů, ale nelze jim upřít odhodlání i odvahu s jakou se zuby nehty snažili prosadit svou neobvyklou víru, což se jim koneckonců roku 313 n. l. díky ediktu Kontantina I. a Licinia podařilo. Milostiví křesťané rozhodně nezaspali na vavřínech. Nezapomněli na příkoří, jež museli vytrpět, a hlavně neodpustili. Dokonale oplatili stejnou mincí, avšak s větší rozhodností a tvrdším důrazem. Netrvalo jim to ani sto let, od Milánského ediktu, a už z jejich učení Theodosios I. udělal státní náboženství. Kam to všechno vedlo není třeba rozebírat. Podstatné je, že pohanští Bohové byli sraženi na kolena a vrženi do hlubin zapomnění.
Nenávist a láska
Láska i nenávist hrají významné role. Vystupují ve stavech, vztazích a emocích.
Nenávist a lásku lidé často vnímají jako dva protipóly. Jako kdyby se princip lásky s principem nenávisti s určitou samozřejmostí vzájemně vylučovaly. V takovém případě by se nám pak jevily dvě různé a naprosto odlišné cesty. Cesta lásky a cesta nenávisti.
Křesťané se nás snaží přesvědčit o tom, že nejvyšší hodnota je láska (samozřejmě v tom slova smyslu, v jakém se jim to nejlépe hodí), humanisté neoddělují lásku od soucitu a lidé namlouvající si, že se zabývají duchovnem se ohání výroky typu: „všechno je láska“.
Naproti lásce pak stojí nenávist, která má představovat její pravý opak. Nenávist je tedy považována za cosi naprosto zlého, zavrženíhodného a nesmyslného.
Je tomu skutečně tak? Jedná se o jasné protiklady? Opravdu se láska a nenávist od sebe tak hodně liší?
