Rozjímání
Jak berserkové probouzeli svůj furor?
Tu a tam se na internetu objeví článek o bersercích – válečnících proslulých svou bojovou zuřivostí. Autoři takových textů se mnohdy snaží „racionálně“ vysvětlit a odůvodnit schopnost, díky níž se tito proslulí bojovníci dokázali dostat do běsnícího stavu, kdy se sami vrhali vstříc desítkám nepřátel, nevnímali bolest a rozsévali okolo sebe zkázu na všechny strany. Nejčastěji celý pozoruhodný fenomén spojují s užíváním halucinogenních prostředků, alkoholu, nebo dokonce s výskytem duševních poruch.
Je až zarážející, jak jsou tyto teorie rozšířeny. Pokud by šlo jen o okrajové hypotézy, bylo by o nich možné alternativně přemítat, avšak názor, že se berserkové dostávali do stavu zuřivosti pouze pomocí různých bylin či hub, je mnohými považován za natolik pravděpodobný a logicky odůvodnitelný, že prakticky zaujal přední místo mezi teoriemi, které se snaží do otázek týkajících se berserků a jejich válečného běsnění vnést světlo.
Copak je někdo vážně ochoten uvěřit pouze tomu vysvětlení, že se zuřivost berserků probouzela jen v případech, kdy požili alkohol či houby? Nebo je to jen jediný druh vysvětlení, které je dnešní člověk ochoten přijmout a jemuž je schopen uvěřit?
Podívejme se na celou záležitost z trochu jiné – svým způsobem přirozenější i logičtější – perspektivy.
Autor: Mariusz Kozik)
Berserkové byli sice severogermánští bojovníci, ale jejich bojové šílenství je v historii doloženo i u jiných kmenů (např. u Dáků). Svým způsobem lze uvažovat o tom, že jejich schopnost běsnit na bitevním poli je společná všem Evropanům (a možná i nejen jim). Válečníci odívaní do zvířecích kůží (medvědí, vlčí, lví, kančí…) představují pozoruhodný jev, jenž v sobě spojuje tematiku války a boje s tematikou šamanismu a dávných šamanských praktik, jejichž původ je velmi starý. Vše má značnou souvislost s bohem Wotanem, šelmami, ohněm, hněvem a kovářstvím. K fenoménu bojovníka měnícího se v šelmu postačí uvést několik úryvků z kapitoly „Dákové a vlci“ z knihy „Od Zalmoxida k Čingischánovi“, jejímž autorem je Mircea Eliade:
Číst dáleRozjímání blízké psychologii – část 3. – za prevencí a inspirací
Nepočítáme-li onen (teoreticky) procentuálně poměrně konstantní počet lidí, kteří potřebují spolupracovat s odborníky z oblasti psychologie či psychiatrie, můžeme o zbytku lidí pociťujících určité duševní rozkolísání a neharmonické psychické stavy charakteristické zejména úzkostí uvažovat jako o množině jedinců, pro něž by mělo být možné najít podpůrné prostředky ovlivňující psychiku a mentalitu i jinde.
Prevence a inspirace
Zde je mých devět nápadů, bodů inspirace:
1) Je dobré mít na paměti v eseji dříve zmíněný Epiktétův výrok*. Pomáháobracet mysl k tomu, na čem záleží a co je důležité. Pro člověka je v tomto smyslu stěžejní uvědomovat si skutečné priority, neboť právě ty bývají drahocenné a pomáhají nalézat stabilitu a jistotu. Základní hodnoty se mohou stát spolehlivou a stěžejní kotvou.
2) Vděk v sobě zase nese něco uklidňujícího a vstřícného. Není na škodu, připomíná-li si člověk, za co je skutečně vděčný a čeho si váží. Tuto vděčnost je možné zaměřit například směrem k bezprostředním projevům bytí člověka.
3) Příroda je moudrost a síla. I kvůli tomu je dobré se k ní obracet a prohlubovat s ní vlastní niterní vztah. Je nekonečným zdrojem inspirace i krásy. Čas strávený v lesích, na loukách, na kopcích, v horách či u řek a potoků člověku připomíná přirozené prostředí, v němž se vyvíjeli jeho předkové po desítky tisíc let. Proto je příroda k člověku duchovně tolik štědrá. Poučuje, posiluje, radí a podněcuje. Má svůj řád a zákonitosti, přesto je ve své podstatě nespoutaná a divoká. Není nutné navštěvovat místa z dokumentů a kalendářů. Každá krajina má zvláštní kouzlo. Jen je zapotřebí si to uvědomit, tak jako je důležité být schopen objevit ve své mysli způsob zření a vnímání, jež umožňuje probuzení jemnocitu a smyslu pro duševně i duchovně obohacující pobyt v přírodě.
Číst dáleRozjímání blízké psychologii – část 2. – současný stav
Na internetu je možné najít značné množství rozhovorů s psychology a psychiatry (nebo také přímo jejich přednášky). Není výjimkou, když se takový rozhovor stočí k situaci v České republice a jak to v ní s těmito obory vypadá (ať už z hlediska jejich fungování v našem státě či z hlediska povědomí a edukace veřejnosti, pokud jde o jevy související s vyhledáváním pomoci odborníka – psychologa či psychiatra).
Současný stav
Odborníci, zdá se, mnohdy kritizují současný stav oborů zaměřujících se na psychiku u nás i vztah širší veřejnosti k nim, a vyzdvihují úroveň psychologie i přístup lidí v otázkách duševního zdraví v USA a západní Evropě. Naší společnosti je ohledně celého problému vytýkána nízká informovanost a předpojatost. Řada lidí trpících duševními obtížemi mnohdy neví, kam se obrátit a jak problém řešit. Doprovodným jevem k tomu bývá strach ze společenského stigmatu. Svým způsobem je možné chápat potřebu psychologů v naší zemi inspirovat se Západem, ale zkusme se na věc podívat i z jiné perspektivy.
Je vize blízké budoucnosti, kde drtivá většina občanů dochází na pravidelná sezení s psychologem nebo kde skoro každý bere antidepresiva, správná? Má takto vypadat vyspělá společnost? Nebo je něco špatně? Není jádro celého problému někde jinde? Není lepší pokusit se najít jinou cestu k řešení?
Číst dáleRozjímání blízké psychologii – část 1. – úvod
Občas se v médiích objevují zprávy o tom, že (řekněme) v euroamerické společnosti vzrůstá počet lidí s duševními poruchami a také spotřeba antidepresiv. V Česku navíc údajně chybí mnoho psychologů a lidé čekají dlouho, než se k nějakému odborníkovi dostanou.
Je jasné, že ve společnosti se vždy nacházeli lidé s duševními potížemi, ale nabízí se otázka, proč v současném světě jejich počet tak rychle roste. Odborníci na takový dotaz mohou jistě podrobně odpovědět, ale pro další řádky postačí, když zmíním několik jevů, které se – dle mého názoru – na celé problematice značně a celkem logicky podílí.
Příčiny problémů
Domnívám se, že silným faktorem je podoba dnešní civilizace a života. Jistě, různé druhy duševních onemocnění se objevovaly vždycky, to se dá celkem bez diskuze prohlásit, ale už jen skutečnost, že nyní roste počet lidí trpících duševními poruchami, svědčí o tom, že je potřeba zkoumat podobu dnešní doby (civilizaci, společnost, životní styl, kulturu), abychom si mohli dát věci do souvislostí a vzájemných vztahů.
Svou nezanedbatelnou úlohu sehrává dnes již takřka všudypřítomný internet a s ním záplava informací (většinou ne příliš povzbudivého charakteru). Skrze chytré telefony se lidé pohybují ve světě internetu téměř neustále, přičemž celý tento problém ještě zveličuje existence sociálních sítí.
Číst dáleVize budoucích časů
Jak si představujeme budoucnost? Jak si budoucnost představovali naši dávní předkové? Je možné, že se jistá rovina představ o budoucnosti u dnešních lidí liší od těch, jež měli lidé v raném středověku, starověku či pravěku?
My – dnešní lidé – jsme lidé, kteří jsou svědky neustále probíhajícího technologického vývoje v jeho (zatím) nejjasnější záři. Není to zase tak dávno, co mobilní telefony připomínaly svou váhou i svými rozměry menší cihly. Dalo se z nich zavolat a napsat SMS. Brzy se však jejich tvary stávaly elegantnějšími, záhy jim zbarevněl displej a brzy dostaly do své výbavy první fotoaparáty. Jen pár let na to se z nich staly tzv. chytré telefony obohacené o širokou škálu funkcí, díky čemuž pronikly do každodenního života většiny lidí naší civilizace.
Číst dáleKalokagathia – Klíč k moudrosti a síle
V kulturách celé řady starověkých národů hrál určitou úlohu sport (resp. pohybové činnosti, které dnes jako sport chápeme). Sportovali dávní Sumerové, Egypťané, Chetité, Číňané a mnoho dalších národů, avšak nikde sport nedosáhl tak úžasného rozvoje a masové popularity jako v antickém Řecku, kde nepředstavoval jen nějakou okrajovou záležitost. Řekové sport zahrnuli do své kultury tak jako žádný jiný národ tehdejší doby. Rozšířili množství sportovních disciplín, zabývali se tréninkovými metodami a pořádali různé hry (spjaté s pohanskými náboženskými slavnostmi).
Úspěšní sportovci, zejména vítězové olympijských her, se v řecké společnosti těšili obrovské úctě. Například olympijský vítěz zaujímal ve společenském žebříčku stejnou příčku jako slavný a úspěšný vojevůdce.
Úvahami o sportu a tělesném pohybu se zabývali i tak proslulí filosofové jako Platón (zaznamenával tréninkové metody boxerů) či Aristotelés (sepisoval seznamy vítězů olympijských a pythických her).
Sport (a zájem o něj) byl zkrátka nedílnou součástí každodenního života dávných Řeků.
Tabu
Když „je něco tabu“ znamená to jednoduše, že se o tom nemluví, není tomu věnována pozornost. Ale v době, kdy mají média velkou sílu zaměřit se na určité téma a věnovat mu pozornost opravdu vytrvale a silně, leccos přestává být tabu. Aktivisté ze všech možných skupin společnosti se každou chvíli snaží něco odtabuizovat. Do myslí většiny lidí se snadno dostávají určité typy myšlenek, jež mají tendenci být považovány za správné, aniž by prošly kritickým hodnocením. Jednou z nich je i představa týkající se detabuizace. Tato představa říká: „Není dobře, když je něco tabu.“
Ve skutečnosti však některá témata tabu jednoduše být mají, přičemž je jejich tabuizace dána vývojem společnosti Číst dále
Jak vnímám pohanství
Renesance pohanství, kterou zažíváme, dává pohanství mnoho tváří. V podstatě bez nadsázky lze tvrdit, že si každý, kdo se k pohanství nějakým způsobem hlásí, vykládá pohanství svým vlastním způsobem. Každý v něm vidí něco jiného a každý si od něj slibuje něco jiného.
Někdo zkoumá každodenní život pohanských Evropanů a snaží se přenést prvky ze života svých dávných pohanských předků do svého vlastního života. Pro někoho jsou důležité oslavy pohanských svátků, obřady, setkávání se s lidmi se stejným zájmem. Někoho zajímá magie a duchovní složka pohanství. Jiný si pohanství zase spojuje s hudbou a různými hudebními akcemi. Někdo se k modlí k bohům, někdo přináší oběti, úlitby. A tak podobně. U řady pohanů se asi většina z uvedených příkladů i různě prolíná.
Osobně vnímám pohanství především v následujícím kontextu.
Krajina
V mých představách je pohanství jednoznačně spjato s krajinou a přírodou obecně, neboť právě tvář krajiny je tím, co přetrvává věky a překonává čas.
Na kopce, na které jsem stoupal, stoupali i Číst dále
Vztah moudrosti, zármutku a šílenství ve Wotanově povaze
Někdy se říká, že vědění a moudrost s sebou přinášejí utrpení a zármutek, jindy se zase tvrdí, že je těžké rozlišit moudrého od blázna či šílence, neboť hranice mezi moudrostí a šílenstvím je přinejmenším nejasná a nezřetelná. Faktem je, že existuje evropské božstvo, které má ke všem těmto fenoménům velmi blízký vztah. Následující esej se zaměřuje právě na zkoumání povahy tohoto božstva v souvislosti se zkoumáním vztahů mezi moudrostí, zármutkem a šílenstvím.
Úvod
Wotan (Ódin, Hermés, Merkur…) má mnoho tváří, mnoho jmen. Jeho povaha je spjata s pestrou škálou různých jevů, například se smrtí, válkou, moudrostí, šílenstvím, lstivostí, vychytralostí, básnictvím. Obzvláště zajímavá je Wotanova schopnost snoubit v sobě rozporuplné, respektive to, co se zdá být rozporuplné. Wotan je charakteristický svým bažením po vědění. Nikdy nepohrdne možností dozvědět se něco nového, a kvůli vědění je dokonce ochoten přinášet oběti. Tak putuje za moudrostí a jeho hlad po ní nikdy nemizí.
Pokud ale zkoumáme moudrost, je důležité uvědomit si, na co poukazovali moudří z celého světa. Často lze totiž narazit na tvrzení, že moudrost je doprovázena zármutkem, melancholií a osaměním. I Wotan o tom ví své, neboť moudrost pro něho nepředstavuje nějaký okrajový zájem, nýbrž zájem stěžejní. Touhou po poznání je posedlý. Je nenasytný, pokud jde o vědění, a právě proto zná velmi dobře jeho hořkosladkou chuť. Ostatně i v Hávamálu na to upozorňuje:
Každý by měl
kus rozumu mít,
přec však ne přemíru.
Neboť srdce toho
je sotva šťastné,
kdo všechno vždy ví.
Každý by měl
kus rozumu mít,
přec však ne přemíru.
Kdo nezná
napřed svůj osud,
ten se spokojenou spí myslí.
Hávamál, strofa 55 – 56
Ilustrace Williama Collingwooda „The Stranger at the Door“/“Cizinec u dveří“
Moudrost nelze jednoznačně definovat a s jejím přisuzováním jednotlivým osobám je to teprve těžké. Je to složitější než například se statečností. Statečnost můžeme jednoduše přisoudit člověku, který vykonal statečný čin. Jen málokdo bude cítit potřebu odejmout status statečnosti člověku, který vběhl do hořícího domu, aby někoho zachránil. S moudrostí je to složitější. Co se některým zdá moudré, jiným zdá se hloupé. Na rozdíl od statečnosti je moudrost více názorová, a proto ji není lehké někomu přisoudit. Drtivá většina lidí se shodne na tom, co je statečné, ale jen málo lidí se shodne, pokud jde o to určit, co je a co není moudré.
Pouť osamělých
Pro zkoumání Wotanova vztahu k moudrosti bychom si měli uvědomit, že je rozdíl mezi tím jít po stezce, Číst dále