Domů » Rozjímání » Příspěvky » Smutné troubení rohů

Smutné troubení rohů

Copak ty neslyšíš naše válečné rohy?
Já vím, jsou tiché. V povzdálí umírají.
Smutný tón pouhým gestem rozechvěje tvé nohy
a nenávratně zjizví duše, co se předem kají.
Spoutáni cizími okovy ze slitin nerozumu
nezvednem štít, jenž by chránil srdce v těle,
smíme jen přihlížet na vetřelce uvnitř domu,
bez práva zdravě jednat musíme snést i nepřítele.
 
Copak jsi zapomněl na vůni našich stromů?
Já vím, je slabá. Vydýchali ji cizí – jiní.
Klopýtáme přes nástrahy, hledajíce cestu domů
neschopni vrhnout kopí po těch, co jsou vinní.
Tíha povrchních ideálů žádá si náš slabý dech
a jed, jímž jsme byli otrávení, působí bez přestání.
Jsme omámeni zapomněním sladkým jako med.
Kdo troubení rohů neslyší, nemá zdání… Nemá zdání.
 
                                                                                   Ruthar