Zamyšlení
Someday You’ll Return – Můj výklad díla
!!! Následující text nečtěte, pokud máte v úmyslu si hru Someday You´ll Return zahrát a nechcete předem znát její děj (či jeho klíčové momenty, včetně rozuzlení), neboť následující řádky se budou příběhu hry podrobně věnovat. Nechcete-li se o jednotlivých částech děje předem nic dozvědět, vyhněte se čtení dalšího textu!!!
!! Pokud však nemáte v úmyslu hru hrát (nebo vám nevadí seznámit se s jejím dějem od začátku po samotný konec), pak můžete vnímat následující řádky jako zamyšlení povahy psychologické, filosofické či sociální !!
Již ve své nedávné recenzi na pozoruhodnou českou hru Someday You’ll Return jsem vyjádřil svůj obdiv k tomuto vynikajícímu dílu. Nyní se pokusím obsáhle nastínit své pochopení hry jako celku, zároveň však hned zkraje uvádím, že můj výklad je nevyhraněný a nedogmatický. U hry, jakou je Someday You’ll Return, tomu jinak ani být nemůže, neboť její povaha a celková koncepce příběhu, jak se zdá, nějaký striktně jasný výklad neumožňuje. Trochu mi to připomíná například důležitý přístup k chápání obrazů či symbolů, který vyzdvihoval rumunský religionista Mircea Eliade. Obraz nebo symbol z podstaty nelze zredukovat do jedné roviny výkladu. Podle Eliadeho je takový přístup horší, než případné zkomolení. Domnívám se, že totéž platí o mýtech, bájích či příbězích obecně. Když je někdo ohraničí jediným způsobem nazírání (dogmatem), ochudí je, neboť, jak mi připadá, v jejich přirozenosti je něco, co je vlastně transcendentní, omezené jen minimálně (pokud vůbec), mnohovýkladové.
Musím uvést, že přesně nevím, odkud začít. Pohrával jsem si dokonce i s myšlenkou, že bych výklad začal od konce hry, ale raději začnu od spuštění hry po její ukončení a následně rozeberu některé jevy zpětně. Nyní ale už k výkladu hry samému.
Jakmile jsem na začátku hry narazil na citát z díla Carla Gustava Junga, zbystřil jsem, neboť mě napadlo, že by hra mohla být svým způsobem ryze symbolická. Do té doby jsem o ní věděl jen tolik, že hlavní postava jménem Daniel spěchá do lesů nalézt svou ztracenou dceru. Jistě, mělo jít o psychologický horor z lesů České republiky, což mi bylo známo, ale ten odkaz na Junga mě okamžitě vedl k podezření, že by vše mohlo být nějakým snícím procesem. Dávalo by to totiž dokonalý smysl, neboť v tomto ohledu už jen pouhý námět hry vypadá jako nějaký typický sen zachycený Jungem při terapii některého z jeho pacientů. Máme tu otce (maskulinní princip, vědomí) ženoucího se do lesů (les je jedním z častých symbolů nevědomí), kde se ztratila jeho dcera (anima, feminní princip). Jako vystřiženo ze snu!
Číst dáleStres, úzkost a moderní doba
Dnes se u současné populace hovoří o velkém nárůstu úzkostných stavů, depresí a duševních onemocněních obecně. Je sice možné, že tato čísla zvyšuje i jakýsi jemnější filtr pro jejich zachytávání (to, že je člověk občas smutný a nemá na nic náladu je ve skutečnosti normální součástí života a není nutné to hned kategorizovat jako stav úzkosti či depresi a řadit takové ojedinělé rozpoložení do statistik).
Přesto je zřejmé, že se s psychikou lidí v moderním světě opravdu děje něco zvláštního. Stavy úzkosti jsou pravděpodobně skutečně častější než dříve. Může to být duchovní vyprahlostí naší společnosti, stejně tak je možné, že svou úlohu sehrává rovněž život v blahobytném světě.
Osobně si myslím, že je důležité uvědomit si ještě jednu věc. Mnohým lidem by mohlo připadat divné, že se dnes někteří lidé stresují a prožívají úzkosti, když k tomu objektivně nemají důvod, srovnáme-li dnešní způsob života se způsobem života v pravěku či ve středověku. Ano, v dávných dobách bylo nebezpečí pro člověka mnohem všednější. Jeskynní lev či medvěd mohl člověka poměrně bez větších obtíží skutečně zabít. Nebezpečí mohlo číhat na každém rohu, o možnostech tehdejších lidí vypořádávat se s výzvami životního prostředí ani nemluvě.
Číst dáleVnímání v archetypech a nevědomí
Nevědomí je fascinující. Čarovně krásné i rozmanitě děsivé. Osvobozující i uhrančivé. To platí jak o osobním nevědomí, tak o nevědomí kolektivním, přičemž obě oblasti stojí za to pečlivě zkoumat. Uvědomíme-li si totiž některé mechanismy či automatismy nevědomí, získáme jiný vhled na vnitřní i vnější svět. To pak může mít někdy osvobozující efekt, jindy přímý terapeutický účinek, ovšem záleží na okolnostech.
Samotné obsahy nevědomí, jak se mi zdá, se vyjevují z různých důvodů, za různými účely, což znamená, že někdy mohou přinášet například příjemné pocity, jindy nepříjemné. To ale asi přímo neříká, zdali jsou tyto obsahy samy o sobě čistě dobré, pozitivní, příjemné a povznášející, nebo naopak čistě zlé, negativní, nepříjemné a dekadentní. Ve svých hlubinách prostě zřejmě jen JSOU. Ani dobré, ani špatné.
Přesto – nebo právě proto – je dobré věnovat jim pozornost.
Realita a její vnímání
Připadá mi, že jedním z nejpozoruhodnějších mechanismů, je cosi jako postupné přibližování (až ztotožňování) nějakého skutečného/reálného zážitku s archetypálním příběhem (nevědomým obsahem), jež způsobí, že podobnosti mezi realitou a – dejme tomu – mýtem se zvýrazní, rozdíly se naopak potlačí a v konečném důsledku se zážitek přemění, aby lépe seděl na kostře čehosi mnohem staršího, pradávného.
Číst dáleSomeday You’ll Return
Když jsem před několika lety zaznamenal, že by měla vyjít nová počítačová hra odehrávající se v lesích České republiky (a spatřil k ní upoutávku), měl jsem jasno v tom, že si tuto hru chci zahrát. Someday You´ll Return, jak se toto dílo nazývá, jsem si zakoupil asi tři čtvrtě roku po oficiálním vydání, tedy někdy koncem ledna roku 2021.
Upoutávka:
Lákavý žánr
Původně jsem o hře věděl jen tolik, že má jít o psychologický horor, v němž hledá otec svou ztracenou dceru uprostřed lesů. A snad i to, že hru vytvářelo jen dvoučlenné studio (ačkoli později se snad přidali nějací další lidé). Tušil jsem, že by se mi hra mohla líbit, ale rozhodně jsem nečekal, že mě osloví až tak silně, jak se jí to podařilo. Po prvním dohrání jsem ji musel dohrát znovu a později ještě několikrát.
Psychologický zážitek
Když mě po spuštění hry uvítal citát Carla Gustava Junga, napadlo mě, že hru a její příběh je možné vnímat na různých úrovních a hned z několika perspektiv. Vzpomínám si, jak mě už pouhý začátek vtáhl do děje. Automobil uhánějící na dálnici, marná snaha dovolat se dceři, o níž jsem zatím jako hráč nevěděl, jak je stará, ani proč se pohřešuje. A jízda ubíhá rychle, vozidlo opouští dálnici, odbočuje na stále nižší a nižší třídy silnic, až skončí na lesní cestě, kde hra skutečně začíná.
Číst dále