Domů » Rozjímání » Příspěvky » Tradice

Tradice

     V našich dějinách vždy existovali lidé, kteří byli ochotni přinést ty nejvyšší oběti pro náš (evropský) rod a jeho zachování. Tito lidé vystupovali v historii jako oddaní zastánci vznešených hodnot, kteří se nebáli vystoupit z davu, aby neochvějně prezentovali své vize a cíle.

     Naneštěstí jména těchto lidí upadají v zapomenutí. Vědí o nich historici, vojenští nadšenci a někteří patrioti. Na základních a středních školách (to platí i o gymnáziích) o příběhy těchto osobností takřka nezavadíte, neboť se výuka dějin dostala někam na okraj zájmu.

     V současné době je kladen důraz především na výuku cizích jazyků, matematiky, fyziky, chemie a biologie, naopak historie je považována za vědu víceméně postupně ztrácející své opodstatnění. Z hlediska veřejného mínění se jedná o neperspektivní a zbytečný vědní obor.

     Globalizace – likvidace národního cítění – míšení kultur, tradic i ras – ztráta identity = To je směr, jakým se ubírá dnešní svět. Nové technologie, obchod, růst měst – to všechno si vyžaduje studenty vzdělané především v oblasti ekonomie, marketingu, matematických oborů, cizích jazyků, chemie, medicíny a podobně. Všechno ostatní, co má vztah k historii, kultuře, tradici a vlastnímu přesvědčení, bylo nenápadně odsunuto stranou.

     Ačkoli by bylo bláhové považovat historii za perspektivní obor, je třeba si připustit skutečnost, že znalost dějin svůj význam stále neztratila.

     Historie je obor, jenž je důležitý pro národní uvědomění. Povědomí o osobnostech vzešlých z našeho rodu nám přináší dar cítit se hrdě. Kolektivní vzpomínky na slavné momenty našich prastarých i novodobých dějin nám umožňují pocítit zdravou pýchu na společnou krev pumpovanou našimi srdci. Dávná tradice nám přináší sen, ve kterém chápeme důležitost plápolajících praporů, udržování ohně, předávání pochodní i troubení rohů.

     Díky tomu se můžeme rozpomenout, spatřit své místo na světě i v životě, určit si stranu, pocítit smysl tam, kde jej jiní necítí.

     Vzhledem k tomu, co nám může povědomí o naší historii nabídnout, se nemůžeme divit, že klesá množství hodin dějepisu ve školách. V době, kdy do Evropy migrují davy cizinců z různých koutů světa, aby se zde usadily, by mohlo být jakékoli silnější národní cítění překážkou. Moderní světové názory přistupují potichu se zákeřnou a nebezpečnou silou, již halí pod pláštěm lidských práv, humanismu a tolerance. Pozvolným tempem likvidují naši tradici, kulturu i společné vzpomínky, které jsou naší historií. Dokonale mažou naši paměť a v zapomnění uvrhávají city našich srdcí, jež by mohly být nečekaně rozdmýchány tím správným dechem.

     V přicházejícím světě, v nové době, už nebude místo pro zachování starobylého odkazu zanechaného ve tmách myslí a ve vyhrazených prostorách srdcí lidu, jenž vzešel hlavně z dědictví třech velikých národů, které obývaly kraj lemovaný horami, vyplněný lesy, kopci, řekami, skalami a tůněmi. Kraj, v němž někteří viděli část Hercynského lesa, další Boiohaemum, jiní část Markomanské říše.

     Neměli bychom zapomínat na rod, který obýval tyto kraje po celé věky. Neměli bychom zahodit vzácné dědictví. Neměli bychom prohrát boj s nadcházející dobou ověnčenou nesmyslností, hloupostí, ztrátou hodnot a zásad.

     Dobou, ve které každý hledí jen na svůj prospěch a výdělek, aniž by se staral o smysl své existence, tvořivost ducha či dluh vůči těm, kteří platili svými životy za životy naše.

Sílu!

Ruthar