Domů » Rozjímání » Příspěvky » Vztah moudrosti, zármutku a šílenství ve Wotanově povaze

Vztah moudrosti, zármutku a šílenství ve Wotanově povaze

     Někdy se říká, že vědění a moudrost s sebou přinášejí utrpení a zármutek, jindy se zase tvrdí, že je těžké rozlišit moudrého od blázna či šílence, neboť hranice mezi moudrostí a šílenstvím je přinejmenším nejasná a nezřetelná. Faktem je, že existuje evropské božstvo, které má ke všem těmto fenoménům velmi blízký vztah. Následující esej se zaměřuje právě na zkoumání povahy tohoto božstva v souvislosti se zkoumáním vztahů mezi moudrostí, zármutkem a šílenstvím.

 

Úvod

     Wotan (Ódin, Hermés, Merkur…) má mnoho tváří, mnoho jmen. Jeho povaha je spjata s pestrou škálou různých jevů, například se smrtí, válkou, moudrostí, šílenstvím, lstivostí, vychytralostí, básnictvím. Obzvláště zajímavá je Wotanova schopnost snoubit v sobě rozporuplné, respektive to, co se zdá být rozporuplné. Wotan je charakteristický svým bažením po vědění. Nikdy nepohrdne možností dozvědět se něco nového, a kvůli vědění je dokonce ochoten přinášet oběti. Tak putuje za moudrostí a jeho hlad po ní nikdy nemizí.
     Pokud ale zkoumáme moudrost, je důležité uvědomit si, na co poukazovali moudří z celého světa. Často lze totiž narazit na tvrzení, že moudrost je doprovázena zármutkem, melancholií a osaměním. I Wotan o tom ví své, neboť moudrost pro něho nepředstavuje nějaký okrajový zájem, nýbrž zájem stěžejní. Touhou po poznání je posedlý. Je nenasytný, pokud jde o vědění, a právě proto zná velmi dobře jeho hořkosladkou chuť. Ostatně i v Hávamálu na to upozorňuje:

 

Každý by měl
kus rozumu mít,
přec však ne přemíru.
Neboť srdce toho
je sotva šťastné,
kdo všechno vždy ví. 

Každý by měl
kus rozumu mít,
přec však ne přemíru.
Kdo nezná
napřed svůj osud,
ten se spokojenou spí myslí.

Hávamál, strofa 55 – 56

Ilustrace Williama Collingwooda „The Stranger at the Door“/“Cizinec u dveří“

     Moudrost nelze jednoznačně definovat a s jejím přisuzováním jednotlivým osobám je to teprve těžké. Je to složitější než například se statečností. Statečnost můžeme jednoduše přisoudit člověku, který vykonal statečný čin. Jen málokdo bude cítit potřebu odejmout status statečnosti člověku, který vběhl do hořícího domu, aby někoho zachránil. S moudrostí je to složitější. Co se některým zdá moudré, jiným zdá se hloupé. Na rozdíl od statečnosti je moudrost více názorová, a proto ji není lehké někomu přisoudit. Drtivá většina lidí se shodne na tom, co je statečné, ale jen málo lidí se shodne, pokud jde o to určit, co je a co není moudré.

 

Pouť osamělých

     Pro zkoumání Wotanova vztahu k moudrosti bychom si měli uvědomit, že je rozdíl mezi tím jít po stezce, která k moudrosti vede, a mezi tím, co můžeme považovat za projevy moudrosti. V cestě za moudrostí lze spatřovat samo bádání, přemítání, touhou po vědění. Naproti tomu za projevy moudrosti se dají považovat různé názory, poučky, určité výroky, celé filosofické koncepty a podobně. O projevech Wotanovy moudrosti je možné vést dlouhé diskuze, pro jeho vztah k moudrosti a šílenství je ale důležitější zamyslet se nad tím, co samotná cesta za věděním představuje a skrývá.

     Aby se někdo, po takové cestě vůbec vydal, potřebuje mít bádavou mysl, což je přesně taková podoba mysli, jakou Wotan má. Tato mysl je Wotanovi vlastní a výrazně se podepisuje na jeho povaze. Přítomnost bádavé mysli zajišťuje zmíněnou touhu hledat fysis věcí. Odlišuje skutečně moudrého člověka od toho, který jen pil ze studnice moudrosti někoho jiného. Takových „mudrců“ je mnoho a jejich cesta za moudrostí je spíše povrchní a neskutečná.
     Typickým příkladem jsou jedinci, kteří po velkou část svého života nejevili žádný zájem o vědění a moudrost a svět je vůbec nezajímal. Později došli k tomu (například po té, co na ně – takříkajíc – sáhla smrt), že nějaké přesvědčení, nějakou moudrost potřebují, aby se s životem a sami se sebou vyrovnali, a tak v mnoha případech konvertují k nějakému náboženství nebo si přečtou knížku o buddhismu a podobně. Za pár týdnů jsou si plně jisti svou novou cestou, na všechno znají odpovědi a na všechny strany dávají okázale najevo svou nově nabytou moudrost.
     To nejzajímavější na celé věci je fakt, že oni sami opravdu věří tomu, že se stali moudrými. Je to jako kdyby se někdo zúčastnil maratonu, avšak místo dvaačtyřiceti kilometrového běhu by celou trasu projel automobilem a v cíli by pak oslavoval, aniž by si uvědomil, že ani v tom nejhloupějším snu se v žádném ohledu nemůže srovnávat s lidmi, kteří celou trasu skutečně poctivě běželi. Pokud by oslavoval, byl by všem pro smích. A pokud někdo jen přebírá moudrost druhých, aniž by sám bádal, je jeho moudrost asi tak hodnotná jako vítězství řidiče automobilu v závodě, kde všichni ostatní běželi, kde si všichni ostatní sáhli na dno sil, kde všem zrychleně bušilo srdce, kde všem pracovaly všechny svaly těla, kde všem ubíhala cesta několik hodin. O tom řidič nic neví.
Takový je rozdíl mezi lidmi, kteří kráčejí za moudrostí svou vlastní stezkou (a projevy jejich moudrosti tedy mají opravdovou váhu), a lidmi, kteří se považují za moudré, ale ve skutečnosti je jim stezka za věděním cizí a oni neví nic o jejích útrapách.

Snad nejznámější dílo Albrechta Dürera mědirytina „Melancholie I“

Skrytá povaha věcí

     Je lidskou přirozeností hledat odpovědi na otázky, které před člověka klade příroda a život. Lidé se však přirozeně liší tím, jak moc je pro ně tato činnost důležitá, přičemž klíčovou roli hraje bádavá mysl. Její přítomnost v člověku probouzí zvědavost, často se pídí po smyslu věcí a jevů, hledá odpovědi na otázky, na které v zásadě není možné (nebo není snadné) odpovědět či na ně nelze odpovědět jasně. Bádavá mysl je fascinována přírodou v jejích různých projevech a je velmi důležitou složkou pro způsob, jakým jedinec ní obdařený nahlíží na svět. Nelze ji získat, je to spíše archetypální vlastnost, jíž daný jedinec oplývá a která určuje jeho osobnost v průběhu celého života.
     Taková mysl se projevuje od nejútlejšího věku přes všechny dekády lidského života. Člověk, který bádavou mysl má, si vytváří vlastní koncepci světa, vlastní vědění o světě a vlastní přesvědčení. Ovšem to, s čím je bádavá mysl skutečně spojena, je snaha poznat fysis (=skrytou či pravou povahu). A právě pro Wotana je touha po poznání fysis charakteristická.

 

„Přirozenost se ráda skrývá.“

Hérakleitos z Efezu

Takto promluvil Hermés, a přitom mi bylinu podal,
kterou vytrhl z půdy, a ukázal vlastnosti její. Kořen její
byl černý a květ zas bílý jak mléko.
Móly ji bohové zvou – je těžké ji ze země trhat,
alespoň smrtelným lidem, však bohové dokáží všechno.

Homér – Odyssea

Hermés dává Odysseovi rostlinu, která jej ochrání před kouzlem čarodějky Kirké. Autorem díla je Friedrich Preller (starší)

     Jedině znalost pravé povahy věcí je tím pravým věděním. Toto vědění však nepřináší duši klid, ale spíše naopak. Čím více vědění člověk nabude, tím trpčí chuť bude toto vědění mít. Friedrich Nietzsche na tuto dvojsečnost poznání ve svém díle poukazuje výstižným příkladem, jenž lze vztáhnout i na Wotanovu povahu a využít ho k jejímu zkoumání.

„Proč se toho lekáš? Ale s člověkem je to jako se stromem. Čím víc chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny do země dolů, do temna, do hlubin, do zla.“
(…)
„Osaměle stojí zde tento strom na horách, vzrostl vysoko nad lidi a zvěř. A kdyby chtěl mluvit, neměl by nikoho, kdo by mu rozuměl, tak vysoko vzrostl. Teď čeká a čeká, nač jen čeká? Přebývá sídlu mračen příliš nablízku, čeká asi na prvý blesk.“

Friedrich Nietzsche – Tak pravil Zarathustra

 

Nejlepší salát je ale z kopřiv, jejich listy na sobě ovšem mají drobné jehličky, které při trhání popálí každou část těla, která se jich dotkne. Často jsme s dědečkem trs kopřiv přehlédli, ale babička je vždycky objevila, a tak jsme je museli natrhat. Dědeček říkal, že v životě neviděl něco příjemnýho, co by někde nemělo nějakej háček. Což je pravda.

Forrest Carter – Škola malého stromu

Šílenství

     Tak se nedostáváme jen k tomu, proč s moudrostí a věděním přichází zármutek a osamění, ale také k tomu, proč je Wotan moudrý i šílený zároveň. Hranice mezi bláznovstvím a moudrostí je totiž nepatrná, pokud vůbec o nějaké hranici hovořit lze. Vypadá to, jako kdyby cenou za skutečnou moudrost byla ztráta (= nutná oběť) určité části schopnosti rozumného uvažování.

 

Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom nestal nestvůrou.
A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.

Friedrich Nietzsche – Mimo dobro a zlo

Mladý Friedrich Nietzsche na fotografii Ferdinanda Henninga. Ačkoli Nietzsche na pozdějších fotografiích vypadá zadumaněji a temněji, i jeho sedmnáctiletý vzhled prozrazuje přítomnost bádavé mysli (svým způsobem tedy i její „vrozenost“)

     Rozum, který můžeme považovat za hlavního původce touhy po vědění a za stěžejní nástroj pro rozvažování, může za určitých okolností otřást sebou samým, projít metamorfózou, na jejímž konci se určitá část rozumu sama zničí. Ve wotanovském kontextu by se dalo spíše říci, že jistá složka rozumu musí být v určité fázi bádání obětována. V podstatě na tom není nic nelogického. Lidský rozum hledá odpovědi na mnohé otázky. Některé zodpovědět lze, jiné nikoli. Neznamená to však, že by o nezodpověditelné otázky nebyl zájem, ba naopak právě ty budí zvědavost nejvyšší. Nezkrotná zvědavost pak vláčí rozum do míst, ve kterých sám zvítězit nemůže. Přesto jimi může projít, přesto se v nich může pohybovat. Nejprve si však musí vylámat některé zuby, obrousit určité hrany. Musí se to stát. Musí obětovat část sebe sama. Je to trpká cesta a její plody nejsou sladké, ale hořkosladké. Přesto je oběť přijata a z druhé strany musí přijít odměna.

 

K tomu, že byl tak vysoce ctěn, přispěly tyto jeho vlastnosti: Když dlel mezi svými přáteli, měl tak krásné a ušlechtilé vzezření, že se všem srdce smálo. Byl-li však na válečném tažení, jímala z něj nepřátele hrůza. To proto, že znal umění, jak změnit vzhled a podobu podle potřeby.

Snorri Sturluson – Sága o Ynglinzích

Zjistil, že ze všech národů Země je nejsnáze svést lidi, ale dlouho se snažil přesvědčit elfy, aby mu sloužili, protože věděl, že Prvorození mají větší moc; chodil mezi ně široko daleko a stále se jevil krásný a moudrý. Jen do Lindonu nechodil, protože Gil-galad a Elrond o jeho krásném vzhledu pochybovali, a třebaže nevěděli, kým skutečně je, nevpustili ho do té země. Ale jinde ho elfové přijímali rádi a málokteří dbali na posly z Lindonu, kteří je vyzývali k opatrnosti; Sauron si totiž dal jméno Annatar, Pán darů, a zprvu měli z jeho přátelství velký prospěch.

J. R. R. Tolkien – Silmarillion

     Odměnou je vyřazení nad rámec, ve kterém se myšlenkově pohybuje drtivá většina lidí. Tím se rodí nevyzpytatelnost, nekonvence. Ačkoli je kategorizace pro člověka a jeho analýzu okolního světa nanejvýš důležitá, platí, že Wotana jednoduše kategorizovat nelze. Wotan je nepochopitelný, nekonvenční, šílený. Nelze na něj vztahovat obecná měřítka. Způsoby, jakými postupuje, se mohou zdát podivné, někdy snad kejklířské, ale vždy jsou v souladu s jeho pravou povahou, byť mohou vypadat jakkoli šíleně.

 

„Ódin se vydal z domova a přišel k místu, kde kosilo devět otroků trávu. Zeptal se jich, jestli chtějí, aby jim nabrousil kosy. Oni že ano. I vytáhne z opasku brousek a kosy nabrousí a sekáčům hned připadá, že se jim teď seče mnohem lépe, a že by prý brousek odkoupili. Ódin jim řekne cenu: kdo chce koupit, musí patřičně zaplatit. Všichni byli svolní a jen, aby jim ho prodal. Ódin však vyhodil brousek do vzduchu, a jak jej všichni chtěli o překot chytit, podřezali si navzájem kosami hrdla.“

Snorri Sturluson – Skáldskaparmál

 

     Wotan zná mnohá tajemství a ta k němu nepřišla sama. Bádal po nich, toužil znát skrytou povahu věcí. Výsledkem jeho úsilí není nic jiného, než poznání fysis jevů a věcí. Pak je zřejmé, že nemůže být svázán konvenčními pravidly a zvyklostmi. Je svobodný v tom pravém slova smyslu, byť jeho kroky často nemohou být přímo pochopeny. Proto může jeho chování i osobnost působit rozporuplným dojmem.

Wotan a Brunhilda od Konrada Dielitze (upraveno ve photoshopu)

      Dokonce se někdy může zdát, že jeho činům chybí logika. Hlubší vhled nás ale může přesvědčit o opaku. S tím souvisí i Wotanův poutnický charakter. V přestrojení chodívá světem a ovlivňuje jeho běh většími či menšími zásahy. Tahá za nitky ve své tajemné hře, která má jen jeho vlastní pravidla. Například osud Sigurdův a Brynhildin je takovými nitkami propletený skrz naskrz.
     Wotanovy činy je možné považovat za ryze hybatelské. Někde probouzí sváry a jinde je zase urovnává. Vždycky podle toho, jak se mu to hodí, jak sám uzná za vhodné.

 

Hérakleitos kárá toho, kdo napsal: „Kéž mezi bohy a kéž mezi lidmi by zanikly sváry!“ Neboť by nebylo harmonie, kdyby nebylo vysokého a nízkého tónu, ani by nebylo živočichů bez samice a samce, kteří jsou protivami. (Zl A 22 z Aristotela)

Karel Svoboda – Zlomky předsokratovských myslitelů

 

     Je to právě Wotanova nezkrotná touha po vědění, znalostech a moudrosti, která jeho mysl žene do těch nejsložitějších labyrintů, z nichž se zákonitě nemůže vrátit nezměněný. Proto se moudrost a šílenství v jeho osobnosti nevylučují ani spolu nesoupeří. Místo toho vytvářejí zvláštní harmonickou sestavu, jež pracuje přesně tak, jak má. Wotan se sice může zdát naprosto nevyzpytatelným božstvem, což mu ostatně jeho fysis dokonale umožňuje, avšak to neznamená, že je představitelem disharmonie. Je třeba mít na mysli výroky Hérakleita z Efezu, jenž o harmonii uvažoval. Pak se může i Wotan jevit jako dokonale harmonické božstvo.

 

Nechápou, jak neshodné spolu
navzájem souhlasí:
protikladná harmonie jako u luku a lyry. (1)

Hérakleitos z Efezu

Hérakleitos z Efezu, autorem díla je Johan Moreelse

 

Oběť

     S wotanovskými božstvy je spojen i fenomén přinášení obětí. Za zmínku stojí zejména oběť v podobě oka, za něž získal vědění o světě. Příběh o tom, jak Ódin daroval Mímimu oko do zástavy je poměrně známý.
     Jistě se dá najít mnoho teorií o tom, proč obětoval právě oko a co tato oběť symbolizuje. Vzhledem k Wotanově povaze, která v sobě snoubí protikladné, je možné, že ono symbolické zabití jednoho oka Wotanovi přináší určitou míru vhledu do světa za světem, vhledu ke skutečným povahám věcí a jevů, což pak i jeho samotného staví kamsi mezi světy, čímž se opět dostáváme k jeho charakteru, jenž se tím opět jeví jako dvojaký, rozštěpený.

Bůh Esus na reliéfu z 1. st. n. l. nalezeném pod presbytářem katedrály Notre – Dame v 18. století. „Obětovalo se mu oběšením (oběť byla zavěšena na strom a podříznuta) a rozdrásáním. (…) Esus je srovnáván někdy – kvůli svým vazbám na stromy a obětní rituály – se skandinávským bohem Ódinem, a to nejen v rovině ochránce válečníků a vládce Valhaly, jemuž se též obětovalo mimo jiné oběšením, ať rituálním či skutečným.“ (2)

Zeus a Athéna

     Jistá spojitost mezi věděním, šílenstvím a moudrostí se objevuje i v řecké mytologii a váže se k jedné z několika verzí mýtu o zrození bohyně Athény. V tomto příběhu Zeus pozře Titánku Métidu, o níž Hésiodos tvrdí, že z bohů i smrtelných lidí nejvíce znala. Mocný Zeus tedy symbolicky pozře samo vědění. Později jej přepadne nesnesitelná bolest hlavy, z níž zuří a šílí a která ustane až poté, co mu Héfaistos nebo Prométheus na Hermův popud pomocí palice a klínu do lebky vytvoří otvor, z něhož na svět vzejde v plné zbroji oděná Athéna, bohyně moudrosti. Opět tedy můžeme vytušit, tentokrát v řeckém mýtu, přítomnost vědění, šílenství/bolesti a moudrosti a silnou vazbu mezi nimi.
     Za pozornost také stojí paralela mezi zmíněným řeckým mýtem a jedním mýtem severským. Když totiž Zeus Métidu pozřel, prohlašoval, že mu Titánka z břicha radí. Severský bůh Ódin se zase radil s hlavou Mímoho poté, co byl Mími zabit.
Mími dříve strážil studnici vědění a Métida zase nejvyšším věděním oplývala.

Krysař

     Z výše uvedených řádků vyplývá, že moudrost, zármutek i šílenství společně kráčí ruku v ruce, nevylučují se, ale vytváří skrytou harmonii. Harmonii, kterou představuje Wotan. Harmonii, která se sama nezjevuje, ale již může spatřit jen ten, kdo poznává fysis věcí.

     Trojúhelník, jehož vrcholy tvoří moudrost, šílenství a zármutek, se objevuje i v nejznámějším díle Viktora Dyka jménem Krysař, když se u stolu v krčmě Rögerově setká Krysař a magister Faustus z Wittenberka. Magister ví o tom, co přináší přílišné dumání nad věcmi, a sám se před Krysařem chová jako šílenec. Čaruje, proměňuje bytosti v krčmě, ukazuje svou moc, ale Krysař ani Röger, dokonce ani Líza nic nevidí. Přesto se mu Krysař neposmívá, a to ani když jej magister nazve svým bratrem.
Není známo, co si o tomto bratrství Krysař myslel.
Ale ví se, jak celý příběh končí.

Krysařova podoba v animovaném filmu „Krysař“ z roku 1985

„Vadí vám vaše srdce, příteli. Muž, který hloubá, neměl by nikdy mít srdce. Uvidíte, že na ně zhynete. Bude vás škoda; bude škoda vaší píšťaly, stvořené k lepším věcem. Jste můj bratr, jste více než můj rodný bratr. Lituji vás.“

Magister Faustus z Wittenberka (Viktor Dyk – Krysař)

 

Ruthar ze Svatoboru, leden 2018

 

1) K tomuto Hérakleitově výroku píše Zdeněk Kratochvíl ve svém komentáři toto:

 Luk a lyra, „protikladná (proti sobě obrácená) harmonie, palintropos harmonié“. Dva protilehlé konce lučiště jsou spojeny tětivou a jsou to konce jednoho lučiště. Šíp může být vystřelen jen z napnutého luku. Jednota lučiště bez napětí mezi jeho konci by nedala zapůsobit přirozenosti, moci luku. Bez jednoty lučiště (např. zlomeného) by nebylo napětí ani působnosti. Je to obraz fysis, jejíž vzrůst je založen protikladností v jednotě. Napětí strun lyry umožňuje hru. Na nenapjaté nebo na rozlomené lyře nelze hrát. Pythagorejci odkryjí ladění strun jako číselný poměr jejich délek a v tom bude jejich znalectví. Hérakleitos se nespokojuje s touto harmonií, kterou slyšíme při hře na naladěnou lyru. Nehledá její výklad v číselných poměrech. Hledá základnější harmonii, která je v protikladném napětí, v zápase. Ta slyšitelná a třeba i početně vyložitelná harmonie vyrůstá z toho, „jak spolu neshodné navzájem souhlasí“.

(Zdroj: HÉRAKLEITOS Z EFESU. Řeč o povaze bytí. Přeložil Zdeněk KRATOCHVÍL, přeložil Štěpán. KOSÍK. Praha: Herrmann, 1993.)

2) VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-7277-066-7.