Domů » Rozjímání » Příspěvky » Zánik římského pohanství

Zánik římského pohanství

     O důvodu Konstantinovy konverze ke křesťanství se spekulovalo už v antice. Podle jedné z několika verzí měl mít Konstantin před bitvou u Mulvijského mostu společně se svým vojskem vidění, přičemž měli spatřit světelný kříž nad sluncem s nápisem „V tomto znamení měj vítězství„. Jiná verze tvrdí, že měl Bůh Konstantina upomenout, aby na štíty vojáků přidal Kristův monogram. Další verze zase poukazuje na možný vliv Konstantinovy matky Heleny na svého syna.

     Úvah o důvodu Konstantinovy konverze by mohlo být mnoho, avšak důležitější než Konstantinovu konverzi bude zmínit jeho náboženskou politiku. Za zmínku stojí fakt, že v Římě v období Konstantinovy vlády existovalo asi na tři sta náboženský kultů, což tehdejší lidé mohli vnímat jako mnohotvárnost jednoho nejvyššího boha, který se takto zjevoval v mnohých podobách. Takto existovalo pohanství vedle křesťanské víry poměrně dlouhou dobu. Přestože Konstantin stál v čele pohanského kněžstva, zdá se, že se přikláněl spíše ke křesťanství, neboť po vítězství u Mulvijského mostu dal najevo svou vděčnost nově přijatému božstvu tím, že finančně podporoval či zakládal četné kostely. Křesťanství nepodporoval jen materiálně, jednalo se hlavně o podporu politickou.

     Jak již bylo naznačeno, v Konstantinově životě znamenala bitva u Mulvijského mostu zlomový okamžik. Nejednalo se jen o významný mezník Konstantinovy kariéry, především šlo o důležitý krok vpřed pro křesťanství jako takové. Problematika okolo toho, jak Konstantin sám vnímal křesťanského Boha není až tak důležitá. Podstatné je, že zvítězil v jeho znamení. „Oficiálně“ vlastně zvítězil díky pomoci křesťanského Boha.

     V roce 313 n. l. vydal společně s císařem Liciniem tzv. Edikt Milánský, který zaručoval svobodu vyznání. O dva roky později byly křesťanské kulty osvobozeny od placení tributů a pozemkové daně. V roce 318 n. l. byli křesťané v římské armádě i křesťanští úředníci zbaveni povinnosti obětovat. V roce 321 n. l. dostaly křesťanské církve právo přijímat dědictví. Konstantinovi nepochybně záleželo na jednotě křesťanství, která však v té době nebyla vůbec samozřejmá. V roce 313 n. l. musel řešit rozkol v kartaginské církvi, a o několik let později v roce 325 n. l. dokonce svolal ekumenický koncil do města Nikaia, kde se řešil spor o teologické názory alexandrijského kněze Areia.*

     Koncil ovšem nebyl svolán jenom kvůli ariánství. Předně se jednalo o sjednocení kultu. Šlo o různé změny, například: stanovení data Velikonoc či úprava hodností biskupů. Koncilu se zúčastnily tři stovky biskupů, kteří vytvořili jednotné vyznání víry a předložili jej Konstantinovi. Jeho touhu sjednotit kult charakterizuje skutečnost, že v podstatě donutil, pod pohrůžkou vyhnanství, všechny biskupy podepsat výsledné vyznání křesťanské víry.

     Nejenže byl císař během zasedání přítomen, nýbrž ho i řídil. Udával slova jednotlivým biskupům, zahajoval zasedání, a tím pádem představoval jakéhosi biskupa biskupů, nejvyššího kněze. Ten měl zajišťovat, aby kult zůstal jednotný; takže odstraňoval různé vnitřní konflikty. Koncil ale jednotu kultu nezaručil, jak si Konstantin přál, tudíž se císař rozhodl pro jiné řešení. To spočívalo v omezení udělených privilegií, která měl v budoucnu využívat jen ortodoxní směr křesťanů. Naopak heretikům byla privilegia odebrána a jejich místo zaujaly různé povinnosti. Odebrání privilegií nahradily v pozdější době tresty v podobě odebrání majetku a zákazu shromažďování.

     V této době se ještě silněji rozvinula cesta vedoucí ke křesťanské církvi a vezmeme-li v potaz Konstantinovo omezování čehokoli, co narušovalo jednotnost křesťanského kultu, nemůžeme se divit pozdější netoleranci, kterou křesťanská církev představovala.

     Jak bylo uvedeno výše, v Římě vedle sebe dokázalo existovat na tři stovky náboženských kultů. Teoreticky by křesťanům legitimizace jejich náboženství mohla bohatě stačit. Vždyť byli po dlouhý čas pronásledováni, zabíjeni, mučeni. Skutečnost, že po vydání Milánského ediktu mohli konečně vylézt ze stínů antických soch a otevřeně se hlásit ke svému náboženskému hnutí, by tomu jen a jen napovídala.

     Křesťanům to však rozhodně nestačilo. Nezaspali na vavřínech. Netrvalo to dlouho a z kořisti se stal lovec. Co na tom, že se křesťanská víra zaštiťuje láskou a schopností odpouštět? Křesťanům jednoduše Milánský edikt nestačil. Tehdejšímu světu předvedli, že jejich misijní náboženství se bratříčkovat nechce s žádným možným konkurentem.

     Neuběhlo ani sto let od zmíněného ediktu a Theodosios I. povýšil křesťanství na státní náboženství, přičemž vydal mnoho zákonů proti pohanství a také proti herezím, jež by rozdělovaly jednotný křesťanský svět.

     Kam to vedlo není třeba rozebírat. Podstatné je, že pohanští bohové byli sraženi na kolena a vrženi do hlubin zapomnění.

* Stručně řečeno, jednalo se o problematiku vztahu mezi Bohem Otcem a božím Synem, přičemž (podle Areia) Syn boží neměl být staven na stejnou úroveň jako Bůh Otec, neboť Syn boží měl mít, podle Areiova tvrzení, počátek (tedy existovalo období, kdy nebyl), což ho stavilo o úroveň níže.

 

Poznámka: Jak nám historie ukazuje, tolerance, kterou Římané nakonec projevili vůči křesťanství, se ve výsledku ukázala jako jednostranná, neboť křesťané sami žádnou toleranci vůči původním pohanským kultům v následujících desetiletích a staletích neprokázali. Místo vděku – za udělenou svobodu svého vyznání – smetli z povrchu všechno, co jim stálo v cestě. Ovládli svět římský a později i svět evropský. Důvodem jejich počínání byl jednoznačně charakter tohoto – z judaismu vzešlého – náboženství, který na jednu stranu ovládl masy svými zidealizovanými neevropskými myšlenkami a na stranu druhou sledoval politické a mocenské zájmy do takové míry, že byl schopen absolutně potlačit i základní myšlenky sebe samého.

 

Bystrý čtenář jistě pochopí, že existuje určitá – možná docela přesná – analogie mezi vývojem událostí, o nichž článek pojednává, a událostmi charakterizujícími současnou situaci v Evropě.  

Zánik římského pohanství

 

Literatura k osobě Konstantina Velikého:
CLAUSS, Manfred: Konstantin Veliký: římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím. Praha: Vyšehrad, 2005.