Kalokagathia – Klíč k moudrosti a síle

     V kulturách celé řady starověkých národů hrál určitou úlohu sport (resp. pohybové činnosti, které dnes jako sport chápeme). Sportovali dávní Sumerové, Egypťané, Chetité, Číňané a mnoho dalších národů, avšak nikde sport nedosáhl tak úžasného rozvoje a masové popularity jako v antickém Řecku, kde nepředstavoval jen nějakou okrajovou záležitost. Řekové sport zahrnuli do své kultury tak jako žádný jiný národ tehdejší doby. Rozšířili množství sportovních disciplín, zabývali se tréninkovými metodami a pořádali různé hry (spjaté s pohanskými náboženskými slavnostmi).

     Úspěšní sportovci, zejména vítězové olympijských her, se v řecké společnosti těšili obrovské úctě. Například olympijský vítěz zaujímal ve společenském žebříčku stejnou příčku jako slavný a úspěšný vojevůdce.

     Úvahami o sportu a tělesném pohybu se zabývali i tak proslulí filosofové jako Platón (zaznamenával tréninkové metody boxerů) či Aristotelés (sepisoval seznamy vítězů olympijských a pythických her).
Sport (a zájem o něj) byl zkrátka nedílnou součástí každodenního života dávných Řeků.

     Dnes můžeme jen žasnout nad slavnou kulturou starověkého Řecka. Budeme-li se však tázat, jak je možné, že tento skvělý národ tak výrazně vynikal v oblastech jako umění (architektura, sochařství, literatura, divadlo…), věda (matematika, fyzika, medicína…), filosofie či vojenství, poskytne nám snad nejvhodnější odpověď fenomén, který je pro toto slavné období Řeků typický a který úzce souvisí s jejich vztahem ke sportu.

     V kultuře starověkého Řecka je silně patrná přítomnost ideálu kalokagathia. Tento antický ideál je možné zkoumat z několika úhlů pohledu do různé hloubky a do různých podrobností a souvislostí, avšak zjednodušeně lze kalokagathii chápat jako ideál harmonického rozvoje těla a ducha. Kalokagathia tak představuje obraz celistvého všestranně rozvíjejícího se člověka, k němuž je zapotřebí směřovat.
Na důležitost a význam harmonického rozvoje člověka, který je pro tento ideál charakteristický, odkazovali i pravděpodobně nejslavnější filosofové starověku – Platón a Aristotelés. Kritizovali například jednostrannost některých sportovních disciplín a jejich vliv na člověka či nerovnoměrný rozvoj tělesné konstituce – přílišné upřednostňování rozvoje jen některých tělesných části vůči (vypracované dolní končetiny u běžců v kontrastu s jejich slabými ramenními pletenci a podobně). Není divu, že Aristotelés ze všech sportovních disciplín vyzdvihoval pětiboj, neboť právě ten si žádal harmonický rozvoj a všestrannost.

„Kdo má rychlé a vytrvalé nohy, je běžcem. Kdo má sílu, jež sevře soupeře, je zápasníkem, a kdo umí zasáhnout soupeře mohutným úderem, je boxerem; kdo toto dvojí dokáže spojit, je pankratistou. Kdo je však ve všem mistr, soutěží v pětiboji.“ Aristotelés

„Pětibojaři jsou nejkrásnější muži Hellady!“ Aristotelés

     Avšak ideál člověka, který se harmonicky rozvíjí po duševní i tělesné stránce, je jistě mnohem starší než oba zmínění filosofové a patrně také starší než nejproslulejší sportovní výkvět řecké civilizace – olympijské hry. Ideál kalokagathia je zřetelně patrný i v řecké mytologii.

     Snad vůbec nejslavnější hrdina řeckých mýtů Hérakles je toho dobrým příkladem. Ačkoli tohoto bájného siláka vnímá většina lidí především jako symbol neuvěřitelné síly, dostalo se i jemu všestranné výchovy. To, že uměl zacházet se zbraněmi, obratně střílet z luku či řídit vůz, jistě nikoho nepřekvapí. Hérakles se však učil také zpěvu, filosofii, astronomii, literatuře či hře na lyru.
     Věhlasný Achilleus se zase – mimo jiné – učil hře na píšťalu, uměl zpívat a léčit. Také jiní významní hrdinové řeckých mýtů se učili všestrannosti, jež jim umožnila překonat složité překážky a vykonat velkolepé činy, skrze něž jejich jména vzdorují času a vznáší se nad hranicí nesmrtelnosti.

     Ideál všestranně rozvinutého člověka přežil i nejslavnější období starověkého Řecka. Když si po dlouhých staletích našly na světlo cestu křesťanstvím zatracené antické motivy, povstal s nimi z popela také ideál harmonické výchovy člověka. Renesance oživila dávné dědictví a moudří myslitelé znovu objevovali přínos tělesné zdatnosti pro člověka a společnost. Uvědomovali si také význam, jaký měly olympijské hry a sport obecně pro společnost i jedince v dávných pohanských časech. Znovu se zaměřili na tělesnost a studium lidského těla, přičemž si začali uvědomovat přínos pohybové aktivity. Renesanční šlechta najímala vychovatele pro své potomky, kteří měli mladé aristokraty naučit číst, psát a počítat, dále (resp. později) je také vzdělávat v oblasti astronomie, hudby, rétoriky, cizích jazyků, filosofie či historie. Ve výchově mladých šlechticů byl také kladen důraz na rozvoj pohybových dovedností, hry a odpočinek.

     Problematikou výchovy se zabývali také filosofové jako Komenský, Locke či Rousseau. Ti všichni podporovali harmonický rozvoj tělesné i rozumové složky člověka. Například John Locke kladl důraz na pohybovou zdatnost, jež byla podmínkou pro ideál správného gentlemana, kterého si tehdejší společnost žádala (přičemž nezáleželo přímo na tom, zdali si jednalo o vojáka, pedagoga, lékaře, námořníka…). Podle Locka se měl správný gentleman věnovat (kromě rozvoje rozumové a tělesné zdatnosti) také tvořivé práci se dřevem, zahradnictví či zemědělství a podobně, neboť tyto činnosti pozitivně ovlivňují mysl.

     V současné době je sport extrémně populární sférou naší kultury. Ideál kalokagathia se z něj však celkově vytrácí (nebo snad již úplně vytratil). Většina sportovců není vzorem harmonického rozvoje těla a ducha, řada z nich dokonce nezosobňuje ani harmonický rozvoj těla samotného.

     Většina sportovních disciplín se postupem času přiblížila ke krajnosti, kde pro harmonický rozvoj není téměř žádný prostor (cyklisté rozvíjejí zejména dolní polovinu těla, přičemž tu horní zanedbávají; kulturisté se snaží dosáhnout co největšího objemu svalů, přičemž často ztrácí obratnost, rychlost a zanedbávají pohybové dovednosti…). Na druhé straně je v naší společnosti obrovské množství lidí, kteří upřednostňují rozumovou složku sebe sama, zatímco své tělesné složce a jejímu rozvoji pozornost nevěnují. Ani jeden z těchto přístupů není správný.

     My se však můžeme inspirovat moudrostí vlastní evropské tradice a navázat na to, co se opěvovalo už před několika tisíci lety. I nám by měl být ideál kalokagathia blízký a měli bychom se jej snažit zpřítomnit ve svém životě.

     Vždyť i ten patří k evropskému dědictví, jehož si máme vážit a jež máme udržovat při životě, neboť přináší moudrost a sílu.

     V dávných časech byla kalokagathia smysluplnou náplní a oslavou života. Povznášela starověký řecký lid a stala se součástí jeho kultury a mentality, přičemž se nepochybně značně podepsala na jeho skvělých úspěších, jimž se můžeme stále obdivovat.

     Nenechme ji znovu upadnout v zapomnění, v němž se ocitla na celá staletí a z něhož ji vynesly na světlo až jasnější paprsky renesance.

V dávných časech byla kalokagathia smysluplnou náplní a oslavou života. Nechť se tedy i dnes stane kalokagathia součástí našich životů
!

Ruthar, duben 2019

Literární zdroje:
Aristotelés. (1962). Poetika. Praha: Orbis.
Aristotelés. (1998). Politika. 2. vyd. Praha: Rezek.
Graves, R. (1980). Řecké mýty II.. Praha: Odeon.
Koldinská, M. (2004). Každodennost renesančního aristokrata. Praha – Litomyšl.
Švedová, M., & Smíšek, R. (2009). Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I.. České Budějovice.
Uher, I. (2013). Vybrané kapitoly z dejín telesnej kultúry a športu. Košice: Univerzita Pavla Jozefa Šafárika.
Zamarovský, V. (1980). Vzkříšení Olympie. Praha: Olympia.

Elektronické zdroje:
Martínková, I. (2010). Jak rozumět kalokagathii?. FTVS – UK Praha. Dostupné z: https://telesnakultura.upol.cz/pdfs/tek/2012/01/06.pdf

Obrázkové zdroje*:
Graves, R. (1980). Řecké mýty II.. Praha: Odeon.
Zamarovský, V. (1980). Vzkříšení Olympie. Praha: Olympia.
*obrázky byly upraveny ve Photoshopu

Video na YouTube:
https://www.youtube.com/watch?v=rIgOndtK6XA